Killing Me To Love You

•61. Kapitola•

„Co vlastně zítra plánujete s Fredem na Valentýna?“ ptala jsem se mé kámošky cestou na hodinu OPČM, když ten "úžasný" den v roce nastal.

Tento svátek jsem nesnášela ze všech nejvíc. Svátek zamilovaných. Největší pitomost jakou mohl kdy kdo vymyslet.

Byl hrozně nefér vůči lidem, kteří jsou sami, když museli trpět všechny ty páry, co se při Valentýnu nejvíce promenádovaly na veřejnosti. Jak kdyby se chlubily, že mají něco, co lidi bez vztahu ne.

Možná bych k němu už neměla jevit takovou zášť, když poprvé za život mám rovněž přítele a vidím i na druhou stranu mince. Akorát ta druhá strana mi přidala být ještě horší. Po tom příteli jsem netoužila a jen doufala, že mi neudělá nějaké romantické gesto.

„Ještě ani nevím. Prý má pro mě připravené překvapení, tak uvidím, co vymyslel,“ mykla nezáživně rameny a překvapilo mne, že to zúplna neprožívala.

Roky předtím si věčně stěžovala na to, že ho neměla s kým trávit a když ho má konečně s kým strávit, tak jen mykne rameny.

„Překvapení od Weasleyovic dvojčete určitě bude v podobě toho, že na tebe udělá nějaký žert,“ uchechtla jsem se a schytala od ní nevraživý pohled.

„Spíš jak si to ty užiješ s Tonym?“ obrátila otázku proti mne a připomněla mi havraspárského blondýna, kterého přestávala tolik nenávidět a začala se s ním i bavit.

Avšak nadále víc fandila Dracovi, s nímž jsem se opět normálně stýkala a pošťuchovala jako kdyby se nic nestalo. Jediná změna byla ta, že mi nejednou dávala přednášky o tom, jak není správné Tonyho vodit za nos, což jsem nevodila. Ne úplně. S Dracem bych si nemohla nikdy nic začít než jen pouhý flirt, za který byl rád a já zčásti taky.

Její zájem o Tonyho, ale nasvědčoval tomu, že se něco dělo a byla jsem tedy podezřívavá ohledně osob v mém okolí, kteří se též nechovali úplně normálně.

Goldstein byl jedním z nich, o jeho dvou přátelích ani nemluvím a Charlotte bránila zničehonic kluka, jehož nikdy moc v lásce neměla. Společně pořád někam mizeli a už jsem je i podezřívala, že si založili nějaký havraspárský kult, který by byl proti pravidlům od Umbrigeové. Anebo že má můj přítel s mou nejlepší kámoškou aférku.

„Nevím, je to mezi námi divný od doby, kdy jsem zas v kontaktu s Dracem. A když myslím divný, tak více než normálně divný,“ upřímně jsem ji prozradila a zrzka se zarazila.

Tím jen povzbudila mé podezření, že s ním něco má ona a Goldsteinovi kámoši je jen kryjí. Ne že by mi to vadilo. Na Tonym mi nikdy moc nezáleželo, ale spíš mě štvalo, že by si má nejlepší kámoška začala něco s mým prvním přítelem bez mého vědomí. Takže jsem ji těmito všemi větami zkoušela, abych si své domněnky mohla být zcela jistá.

„Tak je logický, že není nadšený za to, jak jste si s Malfoyem blízcí,“ zateoretizovala a vstoupili jsme do polovičně plné třídy.

„Asi,“ odebrala jsem se ke své lavici a netrvalo dlouho než přišel můj spolusedící.

„Nazdárek, Izzo. Dnes máme hlídku,“ vyhrkl nadšeně a sedl si na místo vedle mého. Knížky odhodil hlasitě na naši lavici a tělem se natočil ke mne.

„Dobře?“ pokrčila jsem obočí podezřívavě nad jeho převelikým nadšením.

Jinak ano, s Dracem jsme obnovili společné hlídky i tréninky se Severusem. Za ty týdny, kdy jsem tam nebyla se o dost zlepšil, jelikož veškerou pozornost věnoval Snape jen jemu a zároveň byl blonďák velmi učenlivý.

„Vezmi si něco teplého na sebe,“ poradil mi pokoutně.

„Proč?“ nechápala jsem jaksi jeho záměr a co na dnešním večeru shlédával speciálním.

„To je tajemství. Nech se překvapit,“ zašklíbl se a rázem do třídy vešla učitelka v růžových šatech s jejím potutelným úsměvem na rtech.

„Můžeš už s těmi překvapeními přestat?“ polohlasem jsem mu kladla otázku, aby mne neslyšela.

„Počkej, zamyslím se,“ podrbal se na bradě s myslící grimasou. „Ne,“ rozhodl nakonec se sladkým úsměvem, načež jsem prokoulela očima a odvrátila se dál na svoji polovinu stolu.

Celou hodinu jsem typicky musela poslouchat Umbrigeový přeslazený hlas jako zbytek třídy, ale díky Merlinovi mě nikdy nevyvolávala. Vyvolávala hlavně Nebelvír, ke kterému měla zastřený úsudek jen kvůli Potterovi a tím že je zkoušela, je většinou totálně znemožnila. Mohli říct odpověď tisíckrát dobře, ale jí by se stejně na tom něco nelíbilo. Ať už jen jedno prosté obyčejné slovo, jež nahradila vždy podobným.

Jsem tak docela ráda za to, že jsem mluvila s Dracem a s dalšími Zmijozeli, k nímž mě učitelé škatulkovali.

A to i u kariérového poradenství od ředitelů našich kolejí. Tedy měli jsme je mít od ředitelů našich kolejí, ale Snape mi zařídil, že místo Flitwicka to se mnou bude probírat on.

Shodil to na fakt, že si je s mými rodiči blízký a známe se dobře. Nemohl mu přeci říci pravdu o tom, že v budoucnosti se mám stát Smrtijedem a vybírání budoucího povolání mi bude úplně k ničemu.

Jedno z těch blbých zasedáních o poradenství jsme praktikovali i dnes, i když spíše jsme mluvili jen o věcech spojený se Smrtijedy a o útocích, které pomalu vzrůstali od útěku vězňů z Azkabanu.

Školní den mi tím pádem utekl rychle. Stěží jsem si stačila k večeru udělat narychlo všechny úkoly na zítra a poté jsem se s hůlkou v ruce vydávala v dlouhé teplé mikině pryč z havraspárských kolejí.

Jen jsem za sebou, ale dozavírala obrovské dveře do Havraspáru, tak jsem málem chytla infarkt z mého parťáka. Blonďák neohlášeně stál jen kousek přede dveřmi a zamyšleně si prohlížel svůj elegantní černý oblek.

„Co tady děláš?“ zabouchla jsem dveře s pokusem se netvářit vyděšeně a svůj pohled ze saka pozvedl okamžitě na mne.

„Řekl jsem si, že třeba budeš chtít doprovod. Navíc je to sem kousek,“ ohlásil mi, poněvadž za mnou ke koleji skoro nikdy nechodil a to jen z jednoho prostého důvodu: „Jestli je pro tebe kousek skoro přes celý hrad, tak jen dobře pro tebe,“ pokroutila jsem hlavou a světlem z hůlky si svítila na cestu před sebou, po níž jsem se rozešla.

„Řekněme, že jsem se nudil,“ šibalsky se pousmál a naznačoval mi jím, že dnes měl opravdu něco v plánu.

„Takže ses určitě nenudil,“ odvodila jsem si pro sebe nahlas z jeho ďábelských jiskřiček v očích. „Co máš v plánu?“ narovinu jsem se ho zeptala, abychom nechodili kolem horké kaše.

„Už jsem ti jednou říkal, že je to překvapení,“ připomněl mi a zoufale jsem si nad odpovědí povzdechla.

„Kdy s těmi překvapeními přestaneš?“ povytáhla jsem na něj s otázkou v očích obočí a se zmučeným výrazem ve tváři.

„Nikdy.“

„Jasně, to se dalo čekat,“ kývla jsem a celé dvě hodiny chození po hradě jsem jen očekávala, co měl blonďatý Zmijozel nakonec v plánu.

Když jsme procházeli přes jednu uličku, do které Draco zatočil a kam jsme se nechodili dívat, tak jsem už tušila, že se nejspíš to místo pojilo s jeho veleváženým překvapením.

„Kam to jdeme?“ ptala jsem se a cesta mi v té tmě pořád nepřipomínala nic z toho, kam by mohla vést.

„Přestaň se vyptávat a pojď!“ přikázal mi s jemným otrávením v hlase a zatáhl mne za rukáv mikiny.

Jen jsem se teda nechala dále vést a očekávala, co zas za blbý nápad tohle zmijozelské princátko vymyslelo, protože pochybuji, že se mi bude líbit. Dracovy nápady a překvapení pro mne nedopadají dobře.