The 100: Survivor [pozastaveno]

18.|Šokem zamrzlá

Ležím na podlaze kokpitu a zírám na jeho strop, stále jako by mé vnímání bylo v oparu. Slyším kolem sebe hlasy, ale nerozumím jim. Cítím, jak se někdo dotýká mého čela, ale nevím, kdo to je... jako by mé neurony zůstaly šokem zamrzlé a nechtěly jen tak roztát. Na jednu stranu je to příjemný útěk od reality, uzamčení ve vlastní prázdné bublině, do které nemůže člověk jen tak někoho pustit. Už to bude snad dva dny od toho skoku a já stále nejsem schopná fungovat. Doufám, že někdo pohřbil Wellse, nezasloužil si tu být ani o vteřinu déle. Byla velká chyba, že letěl na Zem spolu s námi. Nikdy neměl šanci tady začít nový život. Ten starý mu byl bohužel v patách na každém kroku. Ale co teď bude s Murphym? Ostatními ze stovky? Dokážeme se z tohoto zážitku osypat dostatečně rychle?

Na nohy jsem se postavila za Montyho pomoci a nyní sestupuju po žebříku mezi ostatní. Venku už je tma a nezvyklé ticho, ale jinak se nic moc nezměnilo. Na hradbách vidím stráže, uprostřed tábora Bellamyho s Clarke. Sednu si na jednu z klád u výsadkové lodi. Kde je vlastně Chris? Začnu se rozhlížet po ostatních přítomných, ale nikde jej nevidím. Je pravda, že jsem jej poslední dobou dost ignorovala, ale nyní by se mi hodila každá opora.

"Carmen!" Otočím hlavu za hlasem volající mé jméno. Bellamy opustí Clarke a jde se ztrápeným obličejem ke mně. "Ahoj," hlesne a přisedne si. Na odpověď pouze mlčky kývnu a dál se rozhlížím, jen abych se nemusela střetnout s jeho pohledem. "Koukni na mě," zašeptá najednou, jako by prohlédl můj záměr. Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí. Bellamy mou snažně skrývající bezmoc má jako naservírovanou na podnose. "Jak se cítíš?"

Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Pak řeknu něco, co jsem nečekala, že ještě kdy vůbec řeknu: "Můžeš mě prosím obejmout?" Začínám hyperventilovat a tiše vzlykat. Vlastně ani nevím kvůli čemu brečím - Charlotte byla vrah, Murphy násilník. Nad takovými lidmi by se brečet ani nemělo, ne? Přes to se v Bellamyho silných rukách nápadně chvěju. Je to tak nepohodlné, cítím jak jsem na něm zkroucená a špatně se mi dýchá, přesto se ho nepouštím, potřebuji cítit, že jsem v bezpečí.

"Car?" Pohladí mě po vlasech a lehce se odtáhne. "Chceš si o tom promluvit?" Zavrtím rozhodně hlavou a utřu si potůčky slz. "Musím jít na hlídku." Sepnu k sobě víčka. Toto jsem teď slyšet nechtěla. Zvednu k němu svůj slzami smáčený obličej. "Ale kdybys cokoli potřebovala, tak přijď." Zastrčí mi pramen vlasů za ucho a já se pod jeho dotykem opět celá zachvěju. Bohužel to stále není to pozitivní chvění. Sleduju jeho vzdalující se postavu mizející v hloučku stráží, která se akorát mění. Už je spousta hodin, měla bych jít spát a odpočinout si. Místo toho si lehám do trávy a koukám na nebe. Ta největší hvězda je Archa. Co se tam teď asi děje? Clarke nám v rychlosti pověděla důvod našeho výletu, ale stejně - mají se tam líp než my?

"Měla bys jít spát."

"Ty taky," odpovím Clarke úsečně a dám si ruce pod hlavu.

"Nemůžu spát."

"Tak to jsme dvě."

"Jak se cítíš?" Lehne si vedle mě a založí si ruce pod hlavu jako já.

"Co chceš slyšet? Skvěle? Úplně na nic?" Opřu se o lokty a zamračeně ji sjedu pohledem.

"Chci slyšet upřímnou odpověď."

"Necítím nic. Jen prázdno! I když si to naprosto uvědomuju, myslím, že bych měla reagovat jinak." Princezna mlčí. Asi nemá slov. Znovu si tedy lehnu a jen mlčky koukáme na oblohu. Jen já a Clarke. Před pár dny bych nevěřila, že je to vůbec možné.

...

Abby Griffin:

Čekárna je opět plná lidí, hlavně děti. Stěžují si na bolest hlavy, občasné zvracení a horší zrak. Výjimkou též není krvácení z nosu. Každému dám lék na bolest nebo nějaké placebo, protože důvod jejich onemocnění není ani virového, ani bakteriálního původu. Všechno způsobuje nedostatek kyslíku na Arše. Je mi jasné, co musím udělat, co se ode mě jako doktora očekává, ale též jsem matka a radní. Musím něco udělat...

Po pracovní době se domluvím s Jacksonem a jdeme se podívat na životní funkce dětí na Zemi. Během posledních dnů nebylo žádné spojení přerušeno, snad si začínají zvykat na nové podmínky a šance na návrat lidstva na Zem je blíž, než kdy dřív.

"Jacksone? Hlídej je prosím, musím si něco zařídit." Můj asistent němě přikývne a bez dalších otázek se otočí zpět k tabuli. Odložím nemocniční plášť na židli a klidným krokem vyjdu z místnosti. Na každém rohu potkávám Kaneovy lidi, kteří si zaznamenávají můj pohyb po Arše. Jsou tak nápadní, až mi to přijde vtipné. Dnes bych však byla velmi nerada, kdyby se mi nalepili na paty - dnes ne...

Za chvilku klepu na silné dveře. "Ty jsi Raven, že?" Podívám se na mladou mechaničku v zašpiněných kalhotech od oleje, překročím pomyslný práh a zabouchnu za sebou dveře. "Mám pro tebe velmi důležitý a hlavně nezákonný úkol." Rty se jí stáhnou do šibalského úsměvu.

"Povídejte, radní."
________________________________
Po téměř roční pauze se vracím s kratším dílem. Nedokážu slíbit pravidelné přidávání, ale protože jsem si udělala zase čas na znovusledování The 100, tak mě to snad dokope i k psací aktivitě.

Mějte se mnou trpělivost, Sissi