STÍNY NOCI

STÍNY NOCI, část 1

JEDNÉ TEMNÉ NOCI ROKU 1620

Byl klid. Ticho. Podezřele nezvyklé, až umrlčí ticho obcházelo chudou a opuštěnou vesnici. Nuzné dřevěné chalupy, ozařoval v této černočerné tmě, jen veliký kulatý plápolající měsíc.

Prozatímní mír a klid vesnice, prořízlo jen občasné pochrupnutí nebo výdech. Jinak nic. Ani větvička se nepohnula. Ani sebemenší vánek nezašelestil. Uprostřed vesnice, si potichu plápolal dohasínající oheň. Všechno spalo. Zvěř, ptáci i lidé. V míru. Zatím.

Jenom pes choulící se v teple, odrážejícího se z ohniště, sebou zavrtěl, obezřetně zvedl hlavu a zavětřil. Listy na stromech se pohnuly a za chvíli, se pomalu začal zvedat vítr. Zdáli se ozvalo temné zavití. A ještě jednou. Znovu, ale o mnoho blíže. Zvedající se vítr rozdmýchal oheň a jiskřičky poletující okolo, podpálili okolní vyprahlou zem. Oheň se po suché trávě šířil rychlostí blesku, až se dostal k první chatrči. Zběsile štěkající a vrčící pes, praskání dřeva a kvílení větru, probudilo všechno živé.

Lidé se zoufale snažili uhasit oheň a v tom shonu a křiku, si nevšimli ještě větší hrozby. Hrozby, číhající na svou kořist, ze stínu nedalekých stromů. Hrozby, nesoucí smrt. Teprve, když se ozvalo hluboké a naléhavé zavití, se všichni zastavili. Pak ještě jedno, a jako by mu druhé odpovědělo. Pak to přišlo. Peklo. Peklo na zemi.

Zoufalý pláč žen a křik mužů se rozléhal široko daleko. Byli tu. Oba. Přišla jejich noční můra i zlý sen. Potkala i je, zrovna tak, jako desítky okolních vesnic. Jejich noční můra obcházející po nocích. Plenících celé vesnice a rozsévající smrt. Smrt. Bolest a beznaděj. Nikdy nenechali kámen na kameni. Vyplenily a vyvraždily celé vesnice. Nikdy nikdo nepřežil. Nikdy. Až, teď.

„Počkej!" ozval se hluboký výkřik. A dívce, choulící se strachy na zemi, se naskytla nezvyklá podívaná. Když se odvážila zvednout zrak, dívala se do těch nejmodřejších očí na světě. Nesklánělo se nad ní monstrum. Zvíře. Ďábel. Skláněl se nad ní muž a nepokrytě a se zájmem si ji prohlížel. Neodvážila se ani pohnout. Muž zvedl ruku, prstem setřel kapičku krve z její tváře a pak jej vložil do úst. Vypadalo to, že ucukl. Znejistěl.

„Musíš ji zabít, Agatone!" ozvalo se znovu, za jejími zády, „víš, že musíš! Nemůžeš..." Nenechal ho domluvit. Jen střelil pohledem kamsi za záda dívky.

„Jdeme!". procedil mezi zuby, a ještě naposledy se sklonil a pohladil ji po tváři.

SOUČASNOST

„Dokázala, jsem vyhledat své předky až do sedmnáctého století, jenom nechápu proč mám stále pocit, že mi něco uniká, babičko." dívka se zamračila na starší ženu, která stála nad plápolajícím ohněm a v těžkém železném kotli, zrovna něco míchala.

„Ale všechny mé otázky, se myslím zodpoví zde." dívka zapíchla prst do mapy před sebou. „alespoň konečně zjistím, proč jsem tak divná."

„Nejsi divná, jsi jiná, Diano." usmála se, aniž by odvrátila zrak od kamen.

„Zrovna tam, chceš hledat odpověď? Na místě, kam nikdo nechodí a kam se bojí i lesní zvěř, děvče? Na tom bohem i lidmi, zapomenutém místě? Říká se, že tam straší. Na hrad Castenvil, se nikdo neodváží. "

„Ano, zrovna tam babičko. Všechno mé pátrání končí zde, a já chci vědět, něco o svých předcích. Však se na nás podívej..." usmála se a vzala ženu za ruku.

„Žijeme v lese, jako nějací poustevníci. Bez televize, internetu, bez telefonu. Vaříme lektvary a sbíráme byliny. Ještě před několika stoletími, by nás upálili na hranici za čarodějnictví."