Agent T. - Pod rouškou strachu //LS// ✓

23.

,,Ve vesmíru je teď bezpečno, hodlám tam s rodinou vydržet nějaký ten čas, než se tu situace uklidní a poté se vrátíme," mluvil sebevědomě muž na obrazovce, hledě upřeně do kamery. Nějaký zbohatlý fakan, soudil Louis. U boku se mu kroutila polonahá manželka, házejíc do kamery svůdné pohledy, za ruku držíc své pětileté dítě.

,,Myslíte si, že je to dobrý nápad? Stále je možnost, že tam budete muset strávit roky," tázal se reportér za kamerou. Zbohatlý muž však vypadal naprosto přesvědčený sám sebou.

,,Samozřejmě. Nehodlám tu riskovat život."

Louis si odfrkl. Rozvalený seděl na gauči s ovladačkou v ruce a úšklebkem na tváři. Jasně, ať jen budí strach u zbytku populace, zatímco si budou zachraňovat vlastní prdel. Bohužel, nyní se prostě vyplatilo mít po kapsách bankovky, protože ne všichni měli možnost dostat se do vesmíru a zachránit se.

Kapitán si za gaučem chroupal granule, které si tam jako blbec nosil z misky a Harry... Louis vlastně nevěděl, kde ten je. Ještě před chvílí tu ležel taktéž, s tváří na Louisově hrudi a poslouchal bití jeho srdce, poté se však zvedl a odešel do ložnice. Louis předpokládal, že šel na záchod nebo si lehnout, protože chtěl klid.

Unaveně chvíli sledoval další zprávy, které se v podstatě neustále týkaly jen jednoho a samého a to děsu, který se na ně hnal. Ať už to byly další spekulace, nebo videa či fotky, které zaznamenávaly nějakou podivnou aktivitu. Ať už to byly plačící rodiny, které někoho ztratily, nebo lidé, kteří všechnu vinu svalovali na autority a protestovali všude kde se dalo. Všechno to v Louisovi budilo jediné. Strach, bezmoc a otázky, jak to s nimi bude dál. Podaří se jim vyhrát? Vlastně za pět dní by se mohl dozvědět konečný výsledek.

,,Dějiny se opakují!" pronášela jakási žena na pódiu s mikrofonem v rukou na skandující publikum před ní.
,,Všechno je to v bibli! Kdysi také přišla pohroma pro lidstvo, svět zmizel pod vodou a byly zachráněny jen dva páry z každého druhu. Tohle je znamení."

Louis tomu nevěřil. Byl příliš přízemní. Všechno to byly keci, teď to byla válka, žádná opakovaná minulost. A pokud někdy v minulosti přišli marťani a oni to přežili... určitě pro ně nyní byla naděje.

S povzdechem se zvedl a vypl televizi. Zamířil k oknu, které rozvalil a zapálil si cigaretu. Slušně mu už šibalo. Celá ta nejistota ze zítřků jej ničila.

Nechal se cigaretou uklidnit a z okna sledoval ulici pod ním. Jasně si všímal muže za volantem v automobilu zaparkovaném na druhém chodníku, přesně před vchodem do budovy Louisova bytu. Věděl, že ho hlídají, stále se mohly objevit otázky, které by Harry jako jediný mohl zodpovědět, přesto jej to mírně sralo. Nic s nimi však nezmohl. Navíc se i celé počasí zbláznilo, jakoby se i příroda proti nim spikla. Poslední dobou lilo jako z konve a blížila se neodalovatelně zima, takže mikiny a už i bundy byly na denním pořádku, dnes však bylo vedro. Doslova hic. Louis jej trávil i v krátkém rukávu u rozvaleného okna. Obloha byla modrá jako jeho samotného oči, bez jediného mráčku a zdálo se, jakoby Slunce doopravdy Zemi bylo blíž. Příšerný počasí.

Brunet po chvíli sklepl cigaretu do popelníku vedle sebe a hodlal se vrátit na gauč, zabránilo mu v tom však tělo, zezadu přitisknuté na tom jeho. Poznal v něm Harryho. Chlapec jej zezadu pevně objal a zmáčkl ve svém náručí jako plyšáka. Louis se jen uchechtnul a nechal se objímat. Bylo mu to příjemné.

,,Ahoj andílku," houkl, když Harry nepatrně stisk povolil a on se tak mohl otočit čelem k němu a obejmout jej nazpět.

,,Ahoj," oplatil mu Harry tlumeně, protože byl obličejem vmáčknutý do jeho ramene.