Můj sen <3

Den, kdy jsem přišla o všechno...

Je pátek třináctého. Pche, na ten den jsem nikdy nevěřila. Nikdy se mi nic nestalo a taky nic nestane. Je to normální den. Ale dnes je vyjímečně krásný den. Vždy je den krásný, když máme rande.Znáte ten pocit, když máte plnou skříň a přitom nic na sebe? To je můj případ...I když to není novinka, vždy jsem neměla, co na sebe, když šlo o Mikea. Pokaždé, když jsme měli rande, obdivně si mě prohlídl a napodoboval, že ztratil dech. Vždy mě rozesmál. Usmála jsem se na sebe do zrcadla. Jejda, za půl hodiny mám být v parku. No to je teda něco. Rychle dosprintuju ke skříni. Sáhnu po prvním, co uvidím, stejně vždy řekne to samé. Usměju se, když si vzpomenu na jeho úsměv a že už zachvilku si budem hovět v náruči...Už jsem ho neviděla TÝDEN! Byla jsem u babičky a nebyl den, kdy bych na něho nemyslela...Za mého uvažování si pomalinku oblékám riflové šortky a krátké černé tílko. Potom sáhnu po make-upu, ale tuhle možnost pak zavrhnu. Není rád, když se namaluju. Vždy říká:,, V jednoduchosti je krása. Jsi nádherná, nepotřebuješ make up!" Tak...co ještě? Obuju si černé baleríny a vezmu si malou černou taštičku. Doslova vytančím z domu a zamču. Zbývá mi ještě deset minut, tak si v klidu kráčím po chodníku. Nemám sluchátka, jako jiné holky, já miluju kochání se přírodou. K parku se jde celkem dlouhou álejí narůžovělých jabloní. Nedávno jsem slyšela říkat Beátu z áčka, že její táta ji chce nechat vysekat. To nedovolím, je tu krásně, navíc zde jsme měli první rande. Na třináctém stromě nalevo jsou ještě zastarale vyrytá jména Kat+Mike ze sedmé třídy. Naše první opravdové rande. Už se pomalu blížím ke konci a také jsem blíže parku. Už mám jen dvě minuty, tak si trošku pospíším. Dojdu až k parku, ale Mike nikde. Nechápu, vždy byl dochvilný. Najednou zaslechnu křik sanitky. Což je zvláštní, u nás moc sanitky nejezdí. O kousek dál zahlédnu Mikeova otce. ,,Pane Smith, nevíte, kde je Mike?" běžím k němu. Pohlédl na mě očima, ve kterých poznám stopy po slzách. Chytne mě za ruku a odvede o blok dále. A tam stojí asi dvě sanitky. Sanitkáři neví, kam běhat dříve. Připomíná to trochu mraveniště. Tázave se podívám na pana Smitha, On pokyne k rozdrcené motorce. Ne, to snad není možné. Na téhle motorce jsme vždy dojížděli ze školy. Potom si všimnu velkého nákladního kamionu, ležícího opodál. A poté můj zrak padne na lehátko, ve kterém přenášeli Mikea do vozu. A čas se zastavil...