Můj sen <3

Inspirace

Takhle to běželo asi tři týdny a stále mi bylo hůř a hůř. Kdykoli jsem někam vyšla, ze všech stran se na mě nahromadili otázky typu: Jak ro zvládám? Jak mi je? Jaký to je pocit? Zvládám to...No líp, než jsem čekala...Je mi špatně...A pocit? Jak se mě, proboha, někdo může zeptat jaký mám POCIT? Lidi, děláte si srandu?! Jak mi asi tak může být, do háje?! Jakmile uslyším tu otázku, vhrknou mi do očí slzy, neupřímně se usměju, otočím se a s pláčem běžím domů. Ježiš,...Navíc jsem cestou domů potkala asi třicet babek, který na mě volali: UPŘÍMNOU SOUSTRAST! Proč si lidi myslej, že to je to, co chceme slyšet? Akorát tím vyvolají vzpomínky a rána začne bolet ještě víc. AU :/ Když doběhnu domů, sednu si na okno, které poslední dobou navštěvuji často a rozbrečím se. V hlavě se mi promítnou všechny vzpomínky...Takové shrnutí našeho společného života...Bolí to...Pod mýma kolenama se procpe něco malého, chlupatého. ,,Ahoj, Miss," usměju se na chlupaté klubíčko. Tohle kotě jsme si pořídili nedávno. Je krásný. Tlustý a chlupatý. To jsme taky měli stejné, oba jsme milovali kočky. A je to tu zase, polykám slzy. Půlhodinu sedím, brečím Miss do kožíšku a hladím ji. Ona mě má ráda, dívá se na mě s chápavým pohledem. I když to asi nechápe...Ona takové problémy nemusí řešit, a když řeší, myslím, že ji to netrápí tak, jako mě...Najednou se prudce zvednu z okna, až Miss uskočí. Promiň, říkám si v duchu. Nakráčím ke svému stolu, vezmu pero a začnu psát. Nevím, co mě to popadlo, ale píšu a píšu. Najednou jsem dostala touhu napsat knihu...Knihu o smrti...