Generace která neustoupí

Zkouška ohněm

22.6.1941

Vystoupily jsme z vlaku a nastoupily si u kasáren , pamatuju si to jako včera . Stálo nás tam aspoň 500 vojáků . Nikomu nebylo víc než 20 let . Všichni tihle kluci , co tam se mnou stáli , toho mohli hodně dokázat

„Chlapi , dnes se ukáže jestli dokážete to , co se od vás očekává . Pokud nezklamete a zasloužíte si žít v novém Německu , matky na vás budou hrdé . Ovšem pokud zklamete , seběhnete a nebo cokoliv horšího , už se matce do očí nepodíváte"

Takhle zněli slova generála . Za ním stáli poddůstojníci a mezi nimi i můj bratr . Nevím proč , ale furt jsem doufal že je to sen a já se za chvíli probudím spocený ve své posteli

************

Hrozně dlouho jsme jeli autem . Byl jsem ve skupině armád střed , která směřovala na Moskvu .

Ikdyž jsem měl zbraň u sebe , nikoho jsem nezastřelil . Každej kdo někoho zabije , je hříšník a mít ruce od krve , je horší než od šmíru

30.6.1941

Postupovali jsme . Někdy i 60km denně . Vždy jsme v 10 večer zastavily , udělali tábor a šli spát . Ve čtyři ráno zase vstávali a vydávali se vstříc kráse Ruské země

Za normálních okolností bych si to užíval . Užíval bych si každý nádech , každý krok a každý pohled na tu krásnou krajinu .

30.6.1941 jsme se zastavili v malé Ukrajinské vesničce . Bylo mi špatně když jsem viděl ty podmínky , ve kterých tito lidé museli žít . Myslel jsem , že všude budem jenom jako barbaři , že lide budou naštvání že jim lezem na pozemky , ale tady ne . Lidi tady byli vděční , každý nám přinesl krajíc chleba , čaj , polévku .

Ten den , ke mě přišel na večer bratr . Nevěděl jsem proč , ale čekal jsem nějaký moralistický kecy , o tom jak bych měl dobrovolně chodit pro zásoby munice , jak bych měl dobrolně jít do přední linie , ale teď to bylo jiný

Chvíli tam stál , bez toho aniž by se pohl , nakonec si sedl ke mě a koukal se mnou na oheň

„Zejtra vyrazíš s pár lidma obhlédnout okolí . Od místních jsme dostali typ , že by se tam mohli schovávat partyzáni a nebo členi rudé armády"řekl a odešel jako by se nic nestalo

***********

Vstávali jsem kolem 4 , byla ještě tma . Hodily jsme do sebe rychlou snídani v podobě chleba a salámu a šli pomalu k místu kde by měl být Ruský odpor . Šel jsem až vzadu , nechtěl jsem bejt ten co umře , ani ten co bude muset střílet .

Čím blíž jsme se blížili k takové staré budově , měl jsem pocit jako by na mě někdo koukal , jako by mě někdo sledoval . Šel jsem poslední , tudíž nikdo z mejch lidí to bejt nemohl

Schovali jsme se za malou zídku a pozorně pozorovali místo , na které máme zaútočit

„Kolik myslíte že jich tam je?"
„Nevim , ale živý domu nedojdou"

Nic jsem neříkal jen poslouchal . Najednou jsem slyšel jako kdyby za mnou někdo něco šeptal , ale jako němčina to neznělo . Otočil jsem se a rychle střelil na místo odkud jsem šeptání slyšel

Udělal jsem to , předemnou teď ležel muž v uniformě rudé armády a v ruce měl nůž

Stuhnul jsem . Bylo to něco čemu jsem se od začátku vyhýbal . Díra přímo na srdci jen dokazovala že je mrtvej

„Co jsem to udělal ?!"řekl jsem si sám pro sebe a pustil zbraň
„To co jsi musel"řekl jeden a porozhlížel se dál jestli nikoho nevidí

Najednou se zvaly výstřely , mířené na nás . Ten barák , který před chvílí byl jak barák duchů bylo teď ohnisko střel

Nebylo tolik času . Neváhal jsem a prostě zvedl zbraň a střílel na lidi co ohrožovali mě a mé kamarády . V tu chvíli jsem to pochopil . V týhle nebyli žádný morální zásady . Buď zabiješ , nebo zemřeš

**********

Po chvíli jsme prolézali již vystřílený dům . Bylo mi na zvracení ze sebe sama , když jsem viděl ty těla 15 letých kluků

„Tak pojď , vrátíme se za bratrem . Tady jsme skončily" řekl jeden z nich a podal mi cigeretu

Cestou zpátky jsem během kouření své cigerety , myslel na lidi co jsem právě zabil . Kolik toho ještě mohli udělat

Ale tohle , byl jen začátek...