Můj sen <3

Hlas v mé hlavě

Chytila jsem pero, které automaticky začalo psát. Psala jsem nezvykle hezky a nejdřív jsem si ani neuvědomila, co vlastně píšu. Prostě, jak by řekli básníci, v téhle chvíli jsem ,,byla políbena můzou". Napsala jsem asi třicet stránek za dvě hodiny...Což je slušný. Potom jsem se uvelebila na okno, opřela se o rám, zvedla knihu a začetla se. Páni, píšu fakt dobře. Dle mého soudu. Netušila jsem, co ve mně je. Na literární soutěži jsem se umístila pátá. Ráda si pročítám má díla. Byla jsem na dvácáté druhé stránce, když otevřela mamka. ,,Broučku?" ,,Jo?" rychle schovávám knihu pod polštář. ,,Volala Christina, tvoje kamarádka," začala mamka. ,,Jo? Ta Christina, co se na mě v sedmé třídě vykašlala?" zeptám se překvapeně. ,,Ano, ta. Myslím, že je jí to líto. Ptá se, jak se máš..." ,,Až na to, že mi umřel jediný, kdo mi rozuměl. tak dobře," usměju se ironicky. ,,Řekni jí, ať už nevolá. Děkuju," dám mamce pusu na tvář. Mamčina vrásčitá tvář trochu ztuhne, ale nic neřekne a pomalu, velmi pomalu odejde. Potom se zase ponořím do knihy. Když dojdu na konec, upravím pár nedostatků a myslím, že bych to mohla dát přečíst i mamce, aniž  bych se musela stydět. Je to kniha z pohledu dívky, tedy mě, které zemřel chlapec, její spřízněná duše. Popisovala jsem tam náš společný život. Také naše plány do budoucna. A nakonec ten den. Taky jsem popisovala období po jeho smrti. Jak je těžké ze všech stran slýchat soucitná slova. Moc těžké, vždy to obnoví ránu. Když si to pročítám, myslím na Mikea, ale už to tak nebolí. Tahle věc, tedy, myslím psaní téhle knihy, kterou jsem nazvala prostě ,,SMRT", mi pomáhá vzpomenout si na všechno pěkné a realitu nechat stranou. ,,Šikulka," ozval se hlas za mnou. Prudce se otočím. To znělo jako...jako...Mike! Ale za mnou nikdo nestál...