Destructive Storm [CZ] ✓

21. | Benzínová stanice

Cesta autem nebyla žádná pohoda. Zhruba po jedné hodině cesty se auto prudce zarazilo a já věděla, že nastala situace, které jsem se tolik obávala, a před kterou mě Ryan výhružně varoval. Přišlo mi, jako bych znovu zklamala, i když jsem se tak hrozně moc snažila. Prsty jsem zaryla do volantu a opřela si o ně hlavu, která mi k nim tíhla.

„Kat," ozval se Thomasův hlas a jeho ruka dopadla na má záda, ale já jej úspěšně ignorovala. Nejenže jsem na jeho slova neměla náladu, ale ani bych jim nevěřila. „Nějak si s tím poradíme. My si vždycky poradíme," řekl vlídně a já zatřásla hlavou.

„Ne všechno dokážeš překonat," špitla jsem zlomeně, „třeba tohle není situace, kterou bys mohl jen tak lusknutím prstů napravit."

„V tom případě alespoň... najdeme nějaký benzín," snažil se přijít na nějaká východiska, ale já věděla, že jsem se opět šeredně mýlila. Chtěla jsem své skupině poskytnout naději, ale ani ne hodinu po tom, co mi začali věřit, jsem je znovu upozornila na krutou realitu. Washington mohl být sice lákavý a možná i bezpečný, ale my jsme se do něj v nejbližší době dostat nemohli.

„Potřebuju na vzduch," zamumlala jsem a zvedla pohled na Thomase, který se na mě starostlivě díval. Souhlasně přikývl a nechal mě, abych vystoupila z auta a rychlým krokem zmizela pár kroků v lese. Pro tentokrát jsem s sebou vzala svého nejlepšího pomocníka, svůj nůž, který jsem si schovala za opasek a doufala, že pokud mě něco napadlo, dokážu se obránit.

Obvykle jsem se cítila hodně mizerně, ale dneska to bylo snad ještě horší. Asi bych si měla zvykat na to, že v téhle době už nikdy nebude nic dobré a snadné. Každé obtížnější rozhodnutí je tu zpochybňováno a následně krutým způsobem potrestáno a vyvráceno. Na malou chvíli jsem skutečně věřila, že by Washington mohl vyjít. Podle všeho, co mi o něm říkal Thomas, jsem si myslela, že už jen překonáme tuhle nesmyslnou cestu a možná zase budeme v bezpečí. Byla jsem hodně naivní, ale doufala jsem, že ve Washingtonu budeme schopní začít znovu žít.

„Kat," zaslechla jsem Ryanův hlas, ale nedokázala se na něj otočit, „vím, že mě slyšíš."

„Hm," pokrčila jsem rameny a zůstala k němu stát otočená zády, „zase jsi měl pravdu, co? Tvrdil jsi, že je Washington pitomý nápad. A měl jsi pravdu! Nenávidím ten pocit bezmoci. Proč nemůže být pro jednou něco snadné?" prudce jsem se na něj otočila a spatřila ho, jak na mě hledí svýma modrýma očima. Pokrčil rameny.

„Protože pak bys ztratila chuť bojovat," poznamenal.

„Byla bych silnější," namítla jsem s úšklebkem.

„Ne," oponoval, „byla bys mnohem slabší," namítl a já na něj povytáhla obočí, protože jsem směru jeho slov ani trochu nerozuměla. „Washington by ti znovu poskytl to bezpečí, na které tak dlouho čekáš. Neříkám ti, že to máme vzdát, to určitě ne. Jen si myslím, že Washington by tě změnil."

„K horšímu?"

„Jsi úžasná, Kathleen," řekl s drobným úsměvem, „a já tě neskutečně moc miluju. Všichni si myslíme, že jsou tvá rozhodnutí moudrá. Tvoje obětavost z tebe dělá úžasného vůdce. Ale ano, změnilo by tě to k horšímu. Zvykla by sis na všechen ten komfort a ztratila bys svou motivaci a sílu."

„Nemám na to být vůdcem," řekla jsem okamžitě.

„Vůdcem se nenarodíš," odmlčel se a rukou mě pohladil po tváři, „vůdcem jsi zvolena. A ty jsi byla zvolená, i když to nebylo oficiální. Lidi od tebe očekávají, že se s touhle situací vypořádáš."

„Jak se ale mám vypořádat s něčím takovým? Nemám nejmenší tušení, co bych teď měla dělat," přiznala jsem krutou pravdu. „Vždycky jsem měla alespoň malý nápad, ale teď... teď jsem zoufalá a nevím co udělat, abych nikoho nezklamala."