Jen strach a sobectví

Kapitola 3 - Nezvratný důkaz

Draco se mermomocí snažil tvářit, že se vůbec nic zvláštního neděje, avšak jeho maska ho zrazovala víc, než mu bylo milé. Co by dal za to, aby dokázal držet kamenný výraz stejně dokonale jako Severus! Ten by určitě nedovolil, aby na něm kdokoli poznal jen sebemenší náznak toho, co se mu honí hlavou. A on? Příbor držel tak pevně, že ho snad musel co nevidět přelomit. Cítil, že je v obličeji vzteky úplně rudý, a skřípání zubů určitě slyšely i všechny tři přítomné ženy.

Ve velkém, luxusně zařízeném jídelním salonku se totiž u večeře sešel nejen on se svou matkou, ale také Ava s Alize. U stolu tudíž panovala atmosféra tak hustá, že se téměř dala krájet.

Zmijozelský prefekt se už notnou chvíli silou veškeré své vůle snažil potlačit vzteklý záchvat, k němuž se schylovalo. Alize Jacquardová se totiž panstvím producírovala, jako kdyby jí patřilo, nepokrytě si prohlížela veškerý jejich majetek, jakoby odhadovala jeho cenu, a zmatené skřítky úkolovala tak, že jeho snídaně měla toho rána zpoždění. Pochopitelně tu ženskou nemohl vystát, a to byla na panství teprve druhý den. Obdivoval svou matku, že i přes to všechno dokázala dostát povinnostem hostitelky, a to s elegancí pravé aristokratky. I přesto bylo z jejího strnulého výrazu a lehce trhaných pohybů jasně čitelné, jak moc je jí situace nepříjemná. Už jenom kvůli tomu měl Draco chuť Alize, jež se samolibým úsměvem na druhé straně stolu jedla dezert, proklít do nejhlubšího pekla.

A Avu spolu s ní, i když z jiného důvodu. Blondýnka se tvářila, jako kdyby se jí dění kolem vůbec netýkalo, a Draca tím vytáčela k nepříčetnosti. Z celé její bytosti sálala absolutní lhostejnost, kterou jednoduše nemohl vystát. Jako kdyby jím naprosto pohrdala! A co víc, jako kdyby naprosto pohrdala jeho matkou! Už v tu chvíli nenáviděl ten dokonalý úsměv, který nasazovala, když se jí jeho matka ze slušnosti vyptávala na studium v Krásnohůlkách. Měl chuť jí věnovat nějakou nepěknou kletbu za tu nedbalou eleganci, s jakou proplouvala domem. Ale copak potřeboval k nenávisti nějakou další záminku než její prostou existenci?

„Narcisso," ozvala se z ničeho nic Alize, „buďte tak laskavá... V kterém roce bylo postaveno toto sídlo?"

„Je nějaký důvod, proč to potřebujete vědět?" udržela lady Malfoyová obdivuhodně mírný tón.

Francouzka jí věnovala neupřímný, přeslazený úsměv: „Jen prostá zvědavost. Sídlo rodu Malfoyů je legendární, a i přesto předčilo má očekávání! Snad by mi Draco mohl povědět něco o jeho historii, určitě musí být úchvatná!"

Už se chystal odseknout, že Draco nikomu nic povědět nechce, ale přísný pohled jeho matky jej přiměl nevybíravou poznámku zase spolknout. Se skřípěním zubů tedy nanejvýš neochotně spustil: „Malfoy Manor nechal postavit Armand Malfoy. Do Británie připlul z Francie v roce 1066 spolu s Vilémem I. Dobyvatelem. O rok později dostal wiltshirský pozemek darem za svou věrnou službu. Stavba panství byla dokončena v roce 1069. Od té doby bylo několikrát rekonstruováno a rozšiřováno. Stejně tak byla obnovována a posilována veškerá seslaná kouzla."

„Okouzlující. Avě se tu zajisté bude líbit," věnovala mu Alize další ze svých vypočítavých úsměvů.

Draco měl v tu chvíli neodolatelnou chuť hodit po ní vidličku. Nůž si plánoval nechat na později, aby jí ho mohl bodnout do zad.

Od té chvíle probíhala večeře v napjatém tichu. Draco příležitostně střelil nenávistným pohledem po blondýnce na protější straně stolu, která se opět tvářila, že se jí okolní dění vůbec netýká. Snad nikdy neměl větší chuť někoho po mudlovsku praštit, a ještě k tomu holku. Jak to měl vydržet?! Panství bylo natolik rozlehlé, že se jí mohl poměrně snadno vyhnout, ale Bradavice?