Dvojí tvář

Kapitola 19.

Druhý den jsme se chystali domů. Od Duan mi přišla zpráva, že se všichni už na nás těší a nemůže se dočkat, až mě obejme. Zároveň se omlouvala, že nepřišla, protože měla rodinné problémy. 

8:39 [Zheng Yan] - V pohodě holka. Dle doktora už zítra můžeme normálně jít, tak se uvidíme. :)

Odeslal jsem zprávu a podíval se na Hou Yi-Ho. "Připraven?" zeptal se a já kývl hlavou. Odešli jsme z pokoje a na recepci vrátili karty. "Doufám, že se nic podobného už nestane." řekla upřímně a oba jsme se usmáli a rozloučili se. Nechtěl jsem na to myslet, ten incident mě bohužel pronásledoval i ve snech. Nastoupili jsme do výtahu a jeli jsme do přízemí.

Trable s tím, jak se dostanu domů byly rychle vyřešeny, když jsem zjistil, že před nemocnicí na nás čekalo auto. "Já tě nechci otravovat." protestoval jsem a cítil se trapně, že za mě zaplatil hospitalizaci a ještě nám zařídil odvoz. Všiml jsem si, že u dveří stojí muž ze včerejška, který byl v doprovodu Ji. "Tohle je Jiang Yusheng. Můj osobní asistent a věrný přítel." představil mi muže kolem středního věku. "Těší mě, pane." usmál jsem se a on se mírně předklonil. "Jiangu, odteď budeš bdít i nad Zhengem, jak víš, tak nedávné události otřásly s námi všemi." řekl a něco mu pošeptal. "Ano pane." Jakmile to dořekl, neotálel a vzal nám zavadla do kufru, přičemž jsme oba mezitím nasedli do vozu a čekali.

"kam to jedeme?" zeptal jsem se a Hou Yi se podíval na Jianga. "Obstaral jsem pro vás a pana Hou Yi-Ho ubytovaní, kde budete zatím bydlet. Spolu." Dodal a mně se udělalo nevolno. "S-Spolu?" "Jop, nejdříve se k tobě někdo vloupal a teď toto?" zvážněl Yi a já musel uznat, že měl pravdu. "Není to náhoda, s tím musím souhlasit... Ale... proč by to někdo dělal?" přemýšlel jsem nahlas "A zrovna teď?" Vydechl jsem nevěřícně a nechal, aby mé tělo, aby se ponořilo do kožených sedaček. "Třeba to je ten, který se do tebe pár týdnů zpět pustil." "Feng?" zamyslel jsem se, poté jsem zakroutil hlavou. "Nah, nemyslím si, že to byl on. Sice mě nemusí, ale takhle daleko by snad nezašel." "Tak či onak, nenechám tě teď samotného." Stál si Yi na svém. Upřímně jsem na diskutování neměl náladu, tak jsem zvedl prst a řekl, že jen na den. "Dva." Zamračil jsem se. "Jeden. Však ani nevím, jak daleko to budeme mít do školy." Zkřížil jsem si ruce na prsou a byl neústupný. Aspoň to jsem si myslel. "Nebojte pane, já osobně vás oba budu do školy odvážet." do zpětného zrcátka se pousmál Jiang a já uznal porážku. "Dobře, dva dny a ani o den víc." 

Město jsme kompletně opustili a dorazili do hustších a hustších lesů. Po cestě jsme už nepotkali téměř žádného dalšího řidiče a z hustě osídleného města se to tu proměnilo na pár malebných vesniček. "Je to tu celkem hezké." poznamenal jsem a Hou Yi přikývl. "Ano. Vybíral jsem toto místo pečlivě a navíc jsem tu dřív vyrůstal." ozval se řidič a Yi nadzvedl obočí. "Jsem nevěděl, že jsi z Tchaj-wanu." namítl a pousmál se. "Jsme na místě." zaparkoval u menší vily na vrcholu kopce. Společně jsme vystoupili a mně se vyskytl krásný výhled na zbytek vesnice pod ním. "Tady je krásně." šeptl jsem a usmíval se od ucha k uchu. "Předem se omlouvám, že tu nebude takový luxus, na jaký jste nejspíše zvyklý, ale je to pro vaší a Hou Yi-ho bezpečnost." mírně se uklonil a podal mi klíče. "Zhengu." ozval se hluboký hlas. "Budu se muset na chvíli vzdálit zpět do města, ale do večera budu zpět." mírně se na mě usmál a já kývl hlavou. "Zatím třeba jdi do bazénu či tak, je krásný den. Musí se využít." drkl do mě ramenem a zasmál se. "Tak zatím." rozloučili jsme se. Chvilku jsem sledoval odjíždějící auto a poté šel na průzkum do domu. 

Hned po příchodu jsem se ocitl v celkem velké místnosti, ve které se nacházel krb, krásná sedací souprava a stůl z tmavého dřeva. "Wow..." vystoupal jsem po točitých schodech do druhého patra a zde se nacházely pokoje. Vybral jsem si jeden z nich a vešel. Pokoj byl vskutku prostorný a útulný. Poslední měsíc se mi můj život opravdu obrátil vzhůru nohama. Pokaždé, když Hou Yi-ho vidím, tak mi poskočí srdce... Co to má být? Utápěl jsem se dál v myšlenkách mezitím, co jsem si vybaloval těch pár věcí.  

O pár minut později jsem se rozhodl, že bych se mohl podívat po vesničce. Dlouho jsem na venkově nebyl a muselo mi hodně uniknout. Podíval jsem se do šatníku a zjistil, že už tu jsou předpřipravené věci. "Měl bych?" byl jsem na vážkách, zda si něco z toho půjčit či ne, ale nakonec jsem usoudil, že by bylo lepší se převléknout. 

Vesnička byla malebná. Všude stály historické domky z historických dob a celkově to tu působilo hrozně fajn. Uprostřed se nacházelo menší náměstí a pár stánků. "Dobrý den." pozdravil jsem a díval se po čerstvé zelenině a ovoci. "Oh vskutku, mladý muži. Tebe jsme tu ještě neviděli." ozvala se postarší paní s úsměvem na tváři. "A-Ano.." podrbal jsem se na zátylku. "Přijel jsem dneska." vysvětlil jsem a paní jen pokývala hlavou ve znamení souhlasu. "Jsem tu ale jen na pár dní hlavně kvůli škole. Jsem ubytovaný támhle." ukázal jsem na budovu, která se tyčila nad lesy. "Ty bydlíš tam?" zhrozila se. "Jsi jeden z nich?" dodala a odtáhla se. "Cože? Co tím myslíte?" zeptal jsem se v nechápavosti. "Lidi, jako vy, by tu vůbec neměli, co dělat." dál slovně útočila. "Copak nevíš, co ta rodina je zač?" zeptala se a trošku se uklidnila. "Opravdu nevím. Je to na jméno mého spolužáka asistenta." vysvětlil jsem mezitím, co jsem vybíral zeleninu. "Ano.. Yi Lui-ovi." "Vy je znáte?" podíval jsem se na ní a ta se jen smutně pousmála. "Kéž bychom je tu neznali. Bude to všechno?" ukončila konverzaci až moc rychle. Co se tu děje? "Jak to myslíte?" naléhal jsem za účelem zjistit něco víc. "To je jedno mladý muži, jen by jsi se měl od nich držet co nejdále. Nemuselo by to dopadnout dobře." věnovala mi nakoupenou zeleninu v papírové tašce a bylo vidět, že se dál bavit nechce. "D-Dobře? Každopádně díky moc." usmál jsem se znepokojeně a rozešel se zpět domů. "Chudák kluk.." zašeptala si pro sebe.