Jen strach a sobectví

Kapitola 7 - Úděl rodiče

Nenáviděla to. Nenáviděla to napjaté, hutné ticho, které panovalo při každém ze společných jídel. A byla si vědoma, že za to může z velké části její přítomnost. Jenomže co mohla dělat?

I po rozhovorech s mámou se v ní praly protichůdné pocity. Chápala, jak je důležité, aby zůstala v Británii, dostala se do přízně Pána zla a využila neopakovatelné příležitosti, která měla zajistit klidnou budoucnost jí i jejím sestrám. Vždyť chování ostatních bylo často nesnesitelné! Kvůli několika náhodám a nepotvrzeným podezřením se začalo tvrdit, že její máma je vrah, a teď se to s nimi táhlo. Posměšky, stranění se, pomluvy. Jacquelin kvůli tomu dokonce musela vzdát svého snu stát se proslulou malířkou. Copak to mohla jen tak vzdát, když měla tu možnost tohle všechno změnit?

Na druhou stranu se jí stále nelíbilo, že musela všechny opustit. I když to bylo sobecké, vadit jí to snad mohlo, ne? Nemusela z celých Bradavic skákat radostí do stropu. A také se jí nelíbilo na Malfoy Manor. Jednoduše se necítila dobře, když věděla, jak moc lady Malfoyové a tomu blonďatému pitomci vadí. Ale teď, když byla máma zpátky ve Francii, se věci mohly přece jen trochu zlepšit. Plánovala držet pusu, být co nejmíň nápadná a Bellatrix Lestrangeové se vyhýbat, jak to jenom půjde.

A co se týkalo Znamení zla, Smrtijedů a Temného pána... Byl jejich budoucností. To bylo vše, na čem záleželo. Její pocity nebyly podstatné. A navíc, vrazili jí do ruky koště, aniž by tušila, jak se létá. Určitě se to změní, ta důvěra a přesvědčení, že takhle je to správně, přece musely přijít. Že ano? Pro rodinu cokoli. Záleželo na tom, že to cokoli měla být pomoc s vraždou?

Ne, takhle nad tím nesměla uvažovat. Brumbál jim stál v cestě, někdo ho musel odstranit a ona s Dracem měla tu čest...

Byla to opravdu čest? Vždyť to byl přece Albus Brumbál! Neexistoval nikdo, kdo by o něm neslyšel! A oni ho měli...

Ava nepatrně zatřepala hlavou. Takhle jednoduše nesměla uvažovat. Bylo nutné to udělat, takže bylo potřeba, aby tyhle pochyby upozadila a ignorovala je. Třeba tím, že by se konečně mohla zase soustředit na svou sotva zpola snězenou večeři.

Jídlo na panství bylo naprosto výtečné, takže její pozornost opět úspěšně zaměstnalo. Nahrával tomu také fakt, že toho večera nebyla přítomna Bellatrix Lestrangeová, která ji děsila snad každým svým pohybem, a tudíž si ho mohla vychutnat bez obav o svůj život. Jídlo ji zaměstnalo dokonce natolik, že se jí poměrně dařilo ignorovat nenávistné pohledy, které jejím směrem vrhal Draco, i nepatrně zarudlé oči jeho matky. Nechtěla uvažovat nad tím, jaké pro ni musí být mít manžela ve vězení, a ještě být nucena osvojit si jeho nemanželského potomka. Ne, mnohem raději se soustředila na svůj steak s pečenými bramborami a pepřovou omáčkou.

Její pravidelné utrpení se naštěstí rychle přiblížilo ke konci. Sotva lady Malfoyová odložila svůj příbor, Ava, stejně jako při každém jídle zdvořile čekající přesně na tento okamžik, se drobně usmála a co nejpřívětivějším tónem pronesla: „Omluvíte mne, prosím? Ráda bych dopsala dopis sestrám, abych ho stihla odeslat ještě dnes večer."

„Jistě," odvětila jako vždy paní domu.

Přišlo jí to v jistém smyslu úsměvné. Hráli si na slušnost a zdvořilost, a přitom bylo nad slunce jasnější, že čekají na okamžik, kdy se Ava tiše vytratí do svého pokoje a všichni tři se budou moci znovu tvářit, že na panství vůbec není.

Ava se bez dalšího slova zvedla od stolu a tiše zamířila ke dveřím. Už sahala po klice, když se dveře z ničeho nic prudce rozletěly. Blondýnka zděšeně zapištěla a odskočila, čímž vyděsila Draca, který zrovna pil. Zatímco lady Malfoyová spěchala ke svému kuckajícímu se synovi, Ava vyjeveně civěla na šedovlasou, přísně vypadající ženu, která si ji měřila znechuceným pohledem.