Prcek ke mě zvedl obě dlaně a zařval. "Říkal jsem ti, abys nechal tatínka být! Co si mu provedl! Proč brečí?!" jeho dlaně začínali svítit. Chytil jsem je za ně a jeho výbuch nechal směřovat do stropu. Uslyšel jsem prasknutí, zvedl jsem pohled ke stropu. Velká část cihel začala padat. Jeho výbuch byl hodně silný. Díky tvrdému tréniknu a reflexu jsem ještě stihl propadnout prcka a Dekua stranou. Bylo to těsné.
"Není vám nic?" zeptal jsem se obou. "Rychle pryč!" zařval vyděšeně Deku, kterému se rázem zastavili slzy a ukázal na něco za mnou. Snažil se vyškrábat na nohy, ale nešlo mu to. Otočil jsem se a spatřil jak se barák třese a pomalu se hroutí. Rychle jsem vzal malýho přes rameno a Dekua popadl za ruku. Výbuchem jsem si utvořil průchod zdí a jak nejrychleji jsem dokázal, vzal oba mimo nebezpečí.
"Promiň, nechtěl jsem ti zničit dům." řekl jsem když se celý zdroutil do sebe, zůstalo stát jen několik zdí. "Je to má chyba, Kacchan. Kdybych měl peníze na opravy, vydrželo by to." řekl bez duše. Všiml si mého výrazu a letmo ukázal k troskám. "Totiž, když asi před rokem získal Haru quirky, trochu samovolně se spouštěli, když byl naštvaný nebo když spal a měl noční můru. Většinou teda jen výbuchy... One for All snad jen jednou, možná dvakrát, ale to se už naučil potlačovat, měl na to i větší motivaci, podařilo se mu totiž zlomit si ruku a to nemohlo být skoro ani jedno procento. Naštěstí to schytalo jen pár stromů a ne dům." vysvětlil monotóně. On byl smířený, že jednou prostě o dům přijde?
"Pojeď se mnou do Japonska... vy oba." dodal jsem. On ale jen záporně zakroutil hlavou a přitiskl si Harua blíž k sobě, vůbec se na mě nepodíval.
"Tak pojď aspoň se mnou do motelu, za chvíli se stmívá a já nechci, aby jste zůstali někde v lese." na to už Deku zareagoval. Kývl hlavou "Počkej tu, Haru." řekl prckovi a zaběhl mezi trosky, chvíli se tam přehraboval a vzal několik zaprášených věci do tašky. Celou dobu jsem měl nutkání tam za ním jít. Teď nemá super sílu... co když se ta zeď co u ní stojí zhroutí? Co když tam nepřiběhnu včas? Naštěstí se už vracel a mé chvilkově splašené srdce se uklidnilo. "Na, obleč si to a tady máš boty... počkej, já ti pomůžu." podal synovi lehkou bundu co oprášil a pomohl mu zavázat si boty. Sám se pak také dooblékl.***
"Kam teď půjdete?" zeptal jsem se ustaraně, když prcka uložil. Paní v motelu jsem poprosil o větší pokoj se dvěma místnostmi. Jedna je ložnice s manželkou postelí, druhá má stůl, menší knihovnu a gauč. "Nevím... mám nějaké úspory, ale to postačí tak akorát na jídlo na pár dní, Haruovi je za chvíli pět a stát mi přestane platit. Správně bych ho měl poslat do školy, ale... mám o něj strach." řekl sklesle, na desce stolu dělal prsty kolečka.
"Půlený má přece taky dva quirky a byl taky normálně ve škole." řekl jsem narovinu. "Jenže, kdyby se mu něco stalo, pořád tu byl Endeavor, který by se o případné únostce postaral." řekl pevněji, pohlédl na mě a zastavil své prsty v pohybu. "A co já? Jsem snad vzduch?" řekl jsem krapet uraženě. Němě na mě mrkal, otevíral a zavítal ústa, nevěděl co říct. "Je to i můj syn. Sice jsem ho pět let nemohl ani znát, ale to neznamená, že bych ho nechal nějakým záporákům." zavrčel jsem. Deku přestal jak kapr otvírat ústa a skřížil si ruce na prsou. "Jaký máš důvod, že mě těch pět let hledáš, i když jsem nafingoval smrt? Proč tak dychtíš po tom abych se vrátil, i když si zjistil, že nemám One for All? Tak proč? Proč tak moc chceš, abych vystavil svého syna nebezpečí?"
"Nechci vystavit našeho syna nebezpečí! Jasný! Já jen... no..." zadrhl jsem se. Proč tak moc toužím, aby se vrátil. Já nevím. Proč vlastně? "Neznáš odpověď snad?" zeptal se pohrdavě.
"Mám tě rád."
Vyštěkl jsem znenadání a sám jsem nad těmi slovy vykulil oči. Deku... mi skutečně chybí a jistým způsobem ho mám rád... ale jakým, to netuším. Teď to ale nemyslím z rivalského hlediska, jako předtím. Já ho chci mít u sebe. Tváře mi začali nabírat sytě rudou barvu. Uhnul jsem jeho šokujícím pohledem. "Cože ty...? Já... co?" nechápal. "Vraťte se semnou do Japonska." řekl jsem prosebným hlasem. Už nemělo cenu si nic nalhávat. Neskutečně mi chybí.
"Nemáme kde-"
"Bydlete u mě." vyhrkl jsem zoufale, až jsem se sám nepoznával.
"Tvůj byt je moc malý-"
"Mám i dům, jen jsem nechtěl bydlet sám v tak velkým prostoru.""Kdes vzal dům?" zeptal se krapet zmateně. "Poté co rodiče zemřeli při autonehodě, je ten jejich dům můj." naděje mě pohltila, váhá. Konečně zvažuje co mu říkám. "To je mi líto, byli fajn. Ale já nevím, Kacchan. Je to docela blízko mamky, která se určitě nepřestěhovala."
"Promiň, ale je taky po smrti." řekl jsem pomalu. "Cože? Jak?" zeptal se podmračeně. Řekl jsem mu jak ji zajmuli a zabili, aby ho vylákali. Jenže neměli koho vylákat. "Kdybych zůstal... mohla by ještě..." pár kapek slz mu sjeli po tvářích. "Půjdeš se mnou?"858 slov
ČTEŠ
Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]
FanfictionKatsuki Bakugo se jednoho rána probudí a nic si nepamatuje z předešlého dne. -Co se Bakugo dozví, že se stalo? -Objeví se neznámí? -Jak se příběh vyvine? Příběh se odehrává po dokončení školy - ich forma - boyxboy - vulgarimus, obsah 15+ - grama...