Původní

33. Kapitola

13.4.1996

Upřímně, věštění s kentaurem bylo strašně zajímavé a bylo vidět, že tomu rozumí víc než jeho předchůdkyně. Není se čemu divit, když kentauři věští hvězd. Ale teď není čas nad tím přemýšlet.

,,Ale no tak, nechtěj nám přece zkazit každou radost," odsekla zvesela Cho a sledovala, jak její stříbřitý Patron ve tvaru labutě poletuje po Komnatě nejvyšší potřeby. ,,Jsou tak pěkní!"

Ano, učil jsem je patrona. I když jsem jim vysvětloval, že je to těžké, některým se to povedlo a jiný byli frustrovaní.

,,Nejde o to, aby byli pěkní, jde o to, aby vás dokázali ochránit," vysvětloval jsem. ,,Nejlepší by bylo, kdybychom měli bubáka nebo něco podobného. Tak jsem se to naučil já, musel jsem vyčarovat Patrona, když mě strašil bubák v podobě mozkomora..."

,,To by ale byla doopravdy hrůza!" namítla Levandule, které z konečku hůlky vystřelovaly obláčky stříbrné páry. ,,A stejně to – ani takhle – nedokážu!" dodala rozčileně. Problémy se nevyhnuly ani Nevillovi.

,,Musíš si vybavit nějakou šťastnou vzpomínku," připomněl jsem mu. 

,,Snažím se," zabručel nešťastně Neville.

,,Musí to být vzpomínka, která ti vykouzlí úsměv na tváři." řekl jsem mu.

,,Myslím, že už mi to docela jde, Harry!" vykřikl Seamus. ,,Podívej – ale sakra, už je pryč... určitě to ale bylo něco chlupatého, Harry!"

Náhle se dveře komnaty otevřely a rychle zavřely. Podíval jsem se tím směrem a viděl jsem Dobbyho. Je to konečně tady. Konec schůzek. Vydal jsem se k němu.

,,Ahoj, Dobby," pozdravil jsem ho. ,,Co tady – Co se stalo?" Dobby se celý třásl a měl oči vyvalené hrůzou. Celá komnata taky ztichla.

,,Harry Pottere, pane..." vypískl skřítek a chvěl se od hlavy až k patě. ,,Harry Pottere, pane... Dobby vás přišel varovat... domácí skřítkové mají ale přísný zákaz něco vám říkat..." s tím začal tloukat hlavou do zdi. Rychle jsem ho zastavil.

,,Co se stalo, Dobby?" vyptával jsem se, popadl jsem skřítka za drobnou ruku a držel ho v bezpečné vzdálenosti od všeho, čím by si snad mohl ublížit. Nějak jsem toho skřítka začal mít rád. ,,Harry Pottere... ona... ona..."

,,Jaká ona, Dobby?" zeptal jsem se, i když jsem to věděl. ,,Umbridgeová" falešně jsem se zhrozil. Dobby přikývl. ,,Co je s ní? Dobby – snad nezjistila, co se děje? Ví o nás – o Brumbálově armádě?" Odpověď jsem si přečetl ve skřítkově sklíčeném obličeji. ,,Jde sem?" zeptal jsem se tiše. Dobby hlasitě zakvílel: ,,Ano, Harry Pottere, jde!"

,,NA CO ČEKÁTE!!" zakřičel jsem na ostatní v místnosti. ,,UTÍKEJTE!!" s tím se všichni vydali ke dveřím. Ovšem vytvořila se tam tím pádem fronta. Mezitím, co se ostatní snažili dostat ven, poslal jsem Dobbyho zpět do kuchyně. Ani jsem se nepokoušel dostat ven. Věděl jsem, že mě chytí.

Rychle jsem se vydal ke chlapeckým toaletám, když v tom jsem se natáhl na zemi. A taky jsem slyšel Malfoye křičet na Umbridgeovou: ,,Klopýtací kletba, Pottere!" řekl ke mně. ,,Hej, paní profesorko, PANÍ PROFESORKO! Jednoho jsem dostal!" Zpoza rohu se objevila ta růžová ropucha.

,,To je on!" vyhrkla vítězoslavně, když mě viděla ležet na podlaze. ,,Výborně, Draco, výborně! Ano, to je vynikající – padesát bodů pro Zmijozel! Teď už se o něj postarám sama... Vstaňte, Pottere!" Rychle jsem se zvedl.

,,Tak běžte, Draco," vybídla ho s širokým úsměvem, ,,a zkuste chytit ještě někoho dalšího. Povězte ostatním, aby se podívali do knihovny – zadržte každého, kdo bude podezřele udýchaný! Zkontrolujte taky toalety, na dívčí může zajít slečna Parkinsonová – tak už běžte! A vy," dodala svým nejsametovějším a nejnebezpečnějším hlasem, když Malfoy zamířil pryč, ,,vy mě laskavě doprovodíte do ředitelovy pracovny, Pottere." S tím mě vedla do ředitelny. Pevně mě přitom držela za paži a snažila se, aby mě to bolelo. Jenže marně.