Four kings || Sherlock I.

Kapitola 4. - Katedrála ✔️

Z pohledu Sherlocka

Vstal jsem pomalu v pohovky a přemístil se k sobě do pokoje. Vyndal jsem si ze skříně dvoje čisté oblečení. Do jednoho jsem se převlékl a druhé jsem po chvíli strčil Salome do batohu. Když se objevila v obývacím pokoji, hodila po mne kabát a mé doklady včetně pasu. Dost to bolelo. Měla sílu a její rozhořčení ji ještě znásobovalo.

"Dělej, nebudeme tu na tebe čekat věčně," řekla mi naštvaným tónem a odešla. Nechápal jsem její chování, nic špatného jsem jí neřekl. Věděla, kdo jsem a jak se chovám. Mírně jsem si dotáhl obvaz na ruce a odešel za ostatními dolu. Na letišti jsme se opět dokázali vyhnout kontrolám, protože Salome od jisté doby nedala zbraň z ruky. Při spatření letadla jsem těžce polknul. Doufal jsem, že poletíme něčím větším než posledně. Problém však byl, že po Evropě nic velkého nelétalo. Posadil se se na sedadlo a odmítal dávat cokoli najevo, jinak by Salome zase začala se svým uklidňováním a tou nechutnou empatií. Křečovitě jsem svíral opěradla a následně svůj kabát, aby si toho nikdo nevšiml.

Když jsme přistáli na letišti, poznával jsem ten zvláštní pach jižních států. Venku byla naštěstí docela zima, tudíž jsme nemuseli snášet ta odporná vedra. Cesta místním taxíkem byl opět zážitek na celý život.

Z pohledu Salome

Ve večerních hodinách jsme dorazili do hotelového pokoje. John očividně cestu od cesty snižoval své nároky. Pravděpodobně vybral to nejlevnější, co se mu naskytlo. V místnosti se nacházela palanda a rozložená přistýlka. Koupelna byla společná na chodbě a skříně potažené jemnou vrstvou plísně. John nám oznámil, že jde sehnat něco k jídlu a nechal nás v místnosti samotné. Chtěla jsem si se Sherlockem promluvit. Posadila jsem se vedle něj na posedl a zadívala se na jeho sklopenou tvář.

"Co ti je?" optala jsem se ho a opatrně mu uchopila ruku.

"Nic a nech už mě konečně na pokoji!" okřiknul mne a vytrhl se mi ze sevření. Bez dalšího slova jsem si vylezla nahoru na palandu a potichu se rozbrečela. Toužila jsem mu pomoci, ale on asi očividně doopravdy nechtěl. Vyndala jsem si z kapsy mobilní telefon a začala ťukat zprávu.

Nedám to. Je mi líto. Salome

Věřím ti, dej mu čas. Mycroft

Neležela jsem ani na pořádné matraci a polštář s dekou už taky zažili své. Pomalu jsem zavřela oči a snažila se nevzlykat. Když jsem se trochu pohnula, postel podivně zavrzala. Z toho v noci spadnu. Opatrně jsem se naklonila a podívala jsem se pod sebe. Ve spodním patře ležel Sherlock. Alespoň spadnu do měkkého. Pozorovala jsem jeho zorničky, které se pod tenkým svalstvem hýbaly. Pravděpodobně usnul a zdál se mu nějaký sen. John se vrátil kolem půlnoci, když se z katedrály sv. Petra se rozezněl zvon. Položila jsem se zpátky na záda a rozhodla se jít také spát.

Když jsem začala ráno vnímat okolí, pocítila jsem na krku teplý dech. Pomalu jsem otevřela oči. Koukala jsem Sherlockovi do zavřených očí. Ležel u zdi a já vedle něj. Vůbec jsem si nepamatovala, že jsem se v noci vzbudila. Opatrně jsem chtěla vstát, ale zavrávorala jsem a spadla z postele na zem. Ozvala se tupá rána, když má kostrč narazila na dřevěnou podlahu. Sherlock v tu chvíli sebou prudce škubnul a posadil se na postel.

"Co sakra děláš? Je šest ráno," zamumlal a zadíval se na mne. Ani se nepokoušel mi pomoci vstát ze země.

"Nic." odpověděla jsem mu a pomalu vstala. Sherlock se na mě jenom podíval. "Jenom jsem zapadla z postele"

"A nejenom to," odvětil a zadíval se na patro palandy. Lehce strčil do kusu prkna, které se utrhlo a spadlo mu do klína

"No, skvělý. A kde asi teď budu spát?" odpověděla jsem naštvaně a protočila oči v sloup. John se opravdu vyznamenal. "Příště spíme kde? Na smetišti?"

Když se probudil i můj milovaný bratr, mohli jsme se vydat vstříc italskému hlavnímu městu. Stavila jsem se v obchodě pro něco k snídani. Vzala jsem nějaké pečivo a došla k pokladnám. Když jsem si počítala hotovost, došlo mi, že nemám správnou měnu.

"0,75 centů prosím," odpověděla mi prodavačka a já přemýšlela, za kolik sem vlastně vzala nákup.

"Berete i libry?" optala jsem se opatrně. Prodavačka se na mne podívala a zarazila se nad mým britským přízvukem. Z něj bylo patrné, že jsem v Itálii jako turista. Jenom pokrčila rameny a kývla hlavou. Položila jsem jí na misku 50 pencí a odešla jsem.

"Tady máte něco k jídlu," podala jsem každému z nich nějaké jídlo a snědli jsme ho cestou k jedné z obrovských katedrál v Římě. Ještě jsme ji tu neviděli. Kdybych tu byla za turistikou, docela bych si i místní památky užila. Když jsme prošli její hlavní lodí, měli jsme co dělat, abychom se tam vůbec dostali. Všude byly červeno-bílé policejní pásky.

"S dovolením, procházím," ozval se Sherlock a chtěl nakráčet jako král, ale Zastavilo ho několik těžkooděnců a odvedli pryč. Dělala jsem, že toho člověka neznám. Prohlížela jsem si sochy, které byly vytesané několik století zpátky. Pouze jsme slyšela sobeckého Holmese, který se hádal s místní policií. Já jsem využila situace. S lehkým pousmáním a fotoaparátem v rukou jsem se nenápadně vetřela za policejní pásky. Fotila jsem veškeré detaily, které jsem viděla.

"Slečno, co tam děláte? Za ty pásky nemůžete!" ozval se za mnou hlas jednoho z policistů. Dělala jsem, že mu nerozumím. Pomalu jsem si porozepnula košili s bundou a nasadila nevinný a sladký úsměv.

"Mluvil jste na mne?" otočila jsem s výrazem namyšlené Barbie, která se sotva umí podepsat.

"S vámi bych mluvil klidně i déle," usmál se policista a jeho pohled mu nenápadně sjel do mého výstřihu. Byl to záměr. Potřebovala jsem ze sebe udělat naprostého idiota, abych si mohla to místo vyfotit. Strážník byl naštěstí až moc zaujatý mým hrudníkem a dovolil mi cokoli. Mám dojem, že Sherlock dokázal žárlit, jenom si to nepřipouštěl. Fotila jsem si hlavně místní památky, ale pokaždé nenápadně i nějaké stopy, které by nám mohli pomoci. Dlouho jsem s nikým neflirtovala, ale Italové byli očividně dost snadno podmanitelní. S lehkým škádlením jsme se s ním rozloučila a odešla před katedrálu, kde čekal John se Sherlockem.

"Jak ses tam kurva dostala?" vstal naštvaně z lavičky. Došel ke mně a zapnul mi bundu. Pak se na mne znechuceným výrazem podíval.

"Normálě! Přestaň se svým chování, Sherlocku!" vytrhla jsem se mu, vyndala si blok z batohu a začala si prohlížet fotografie z fotoaparátu. Holmes kamsi zmizel. Pomáhal mi pouze John.

Q IQIL (1914) IQKQ (1939) IQLN (1946) IQMN (1956) IQPQ (1989)

"Tak a teď zjistit, co ty data znamenají," zadívala jsem se na svého bratra, který mi přidržoval foťák, abych si mohla obrázky překreslit. I v tomto případě se jednalo o stopy v prachu, ale když jsem si snímek přiblížila, šli všude vidět nenápadné a nepatrné chlupy zvířete.

"Kde je Sherlock?" optal se John, když si uklidil mobilní telefon do kapsy u bundy.

"Nevím a nezajímá mě to."