Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

13.

"Cože!?... t-to mu nemůžeš něco napsat?" ptal se vyjeveně Deku. "Myslím, že Todoroki je jediný komu by jsme to mohli říct... taky je jediný kdo tě se mnou pořád hledal... když to ostatní vzdali... a díky němu jsem tě našel." mumlal jsem při jezení zbytku chleba, který jsem zapil vychladlím čajem. Nedíval jsem se na něj, ale i tak jsem cítil jeho pohled. "Co... i když byl záměr té nafingované smrti... to mě vážně nikdo jiný nehledal?....ani Uraraka?...a co Iida... ten taky ne?... nebo Tsuyu-"

"Jestli chceš vyjmenovat celou naší bývalou třídu, tak tě rovnou utnu... kromě mě a Půlenýho tě nikdo jiný nehledal... nebo aspoň ne oficiálně... nikoho jsem se neptal, ale rozhodně pokud jo, tak to od pohřbu všichni ostatní vzdali." štěkl jsem na něj. Co čekal, když si zmizí a ještě nafinguje smrt... kdybych u toho požáru tenkrát nebyl, asi bych to taky vzdal. Koutkem oka jsem si všiml jak Deku sklonil hlavu a do jeho klína upadlo několik slz. "Neplač tatínku... vždyť máš mě... nemusíš být smutný..." špitl prcek co s vykulenýma očima hleděl na Dekua. Šlo vidět, že neví co dělat, ale chtěl by mu pomoct.

Zvedl jsem se a došel se do ložnice přvléct. Oblékl jsem si černé jeany, bílé tílko a přes to lehkou černo-oranžovou bundu. Nasadil si kšiltovka a přes ústa roušku, kterou jsem zatím shrnul pod bradu. Dnes nemám zapotřebí někomu dávat autogrami... stejně by jich nebylo moc. Vzal jsem ještě nějaké menší věci a odnesl je ke stolu. "To si vemte... dojezte a půjdeme nakoupit." otočil jsem se k nim zády a měl namířeno na chodbu, abych se mohl obout. "Nechci tě obírat o peníze... aby ti potom nechyběli-" zastavil jsem na prahu.
"O peníze nouzi nemám, věř mi... teď když jsem hrdina číslo jedna... takže..." zamulal jsem poslední část a chtěl už zmizet, o tomhle se bavit nechci. "No jo... to se vlastně dalo čekat... když si všichni myslí-"
"Takhle jsem toho, ale nikdy nechtěl dosáhnout!" zařval jsem a tím ho přerušil. Rukou jsem drtil futra. "Já nikdy nedokážu to co ty... jako symbol míru... na to nemám." řekl jsem naštvaně. Stále jsem se na něj neotočil "Ale, Kacchane... vždyť si sup-"
"Ty to nevíš? Nebo jsi už zapomněl?" otočil jsem se na něj a propaloval ho svýma rudýma očima. "Pořád... pořád mají ze mě strach! Pořád si myslí, že se jednou přidám k záporákům a nebo jím už jsem a jsem jejich informátor ze světa hrdinů! Vážně si myslíš, že mě ještě někdy budou brát jinak?! I když se snažím aspoň prezentovat v lepším světle... stejně se jich několik najde co se na mě dívají skrz prsty! Proč si taky myslíš, že jedním z důvodů proč jsem tě hledal byl, abys byl ty, opět symbolem míru! Tebe všichni milují!" vyřval jsem na něj až mi v dlaních začalo samovolně prskat. "Kacchane j-já-" umlčel jsem ho zdviženou rukou a opět se otočil k němu zády "...počkám u auta, jen nezapomeň zamknout..." přiouchl jsem dveře a hnal se po schodech dolu. Výtah je pro mě moc pomalí.

***

Jeli jsme do centra mlčky. Já se soustředil na cestu a Deku vedle mě strnule seděl. Zaparkoval jsem a spolu s nima šel do obchodního střediska. "Vyberte si oblečení, jaký chcete... Deku opovaž se dívat na cenu, nechci slyšet žádné kecy okolo toho." pokynul jsem mu, když chtěl začít protestovat. Zašli jsme teda do prvního obchodu s oblečením. "Tak my se tu porozhlédnem... můžeš počkat tady nebo se taky jdi po něčem podívat." špitl rozpačitě a letmo se na mě koukl s nachovými tvářemi.

Nechal jsem jim trochu soukromí a sám si to tu s košíkem v ruce, procházel. Nic moc nepotřebuji, oblečení mám dost... hmm, tohle by mu slušelo. Zahlédl jsem zeleno-černý kratší triko. Sice ho nosí spíš holky, ale to ničemu nevadí. Šoupl jsem ho do košíku a projížděl další regály. Sem tam jsem něco vzal. Jeho velikost přibližně odhaduji, za těch pět let shodil hodně svalové hmoty, takže se ještě zmenšil. Ušklíbl jsem se. Je vtipné, že se dokázal ještě víc zmenšit, než už byl. Aby se neřeklo vzal jsem si pár černých tílek a tepláky. "Haru, buď opatrný... neběhej po obchodě, ještě něco shodíš!" otočil jsem se za sebe a spatřil Dekua, jak se snaží uklidnit prcka. Šel jsem za nima. "Ah... Kacchane... tak sis přece jen něco vybral?" všiml si mě a koukl na plný košík co jsem držel. "Mě spíš zajímá jestli sis vybral něco ty." odvětil jsem a podíval se do celkem prázdného košíku. Protočil jsem očima. "Co jsem ti říkal." zavrčel jsem. "No, já vím, ale nechci-"
"Mazej si něco vybrat a malýmu taky." rozkázal jsem. "Hele já nejsem malý!" zamračil se na mě prcek.

***

Zbytek dne jsme strávili hledáním různých věcí do domu mých rodičů i pro ně dva. Přes pět let tam nikdo nebyl a nevím v jakém stavu jsou jisté spotřebiče. Po obědě jsme malýmu vzali ještě nějaké hračky a k večeru jsme jeli do mého bytu.

"Pojď sem Haru, máš něco na obličeji." Deku se sehl k prckovi a delším rukávem se mu snažil setřít špinavý nos. "Tatíiii, nech měeee! Už nejsem malý... tohle zvládnu!" protestoval hlasitě, vytrhl se mu ze sevření a utíkal, zamtačeně si mnoucí obličej, do koupelny. "Heh... někdy je ti tak strašně podobný." zasmál se, ale já v něm poznal tu faleš. Stál zády ke mě, ale neunikl mi v tom ten smutek. "Co je špatného na tom, že se chová jako já?" zeptal jsem se chladně. "Co? Ne... samozřejmě, že nic..." zabrbral nepřesvědčivě a otočil se na mě. Začal zběsile mávat rukama, že tím nic nemyslel. Přihmouřil jsem nad ním oči. Vůbec se v něm nevyznám... říkal jak mě miloval, možná ještě miluje a teď to vypadá, že se mu nelíbí, když je s jeho synem něco společného se mnou. Povzdechl jsem si a začal dělat čaj. Než se voda udělala, zapálil jsem si jednu na balkonu.

Co je to... proč mě tolik mrzelo a bolelo, když to Deku řekl? Sice mi na něm záleží, ale... záleží mi na něm až tak moc... co to se mnou děláš Deku?! Zamračil jsem se na pomalu zapadající slunce. Den už končí... neuběhl dneska nějak rychle?

1035 slov