Prokletá démony

10. Hlasování

Třeštila mi hlava, ale kupodivu ne tolik, jak jsem čekala.

Když jsem se probudila, na polštáři vedle mé hlavy ležela láhev čisté vody a krabička neznámých prášků se vzkazem: „Pro tuto a všechny další kocoviny. Poděl se s Quertem. A trochu to kroťte, mí oblíbení alkoholici."

Usoudila jsem, že se i o toto postaral Werden, a nezabránila jsem drobnému úsměvu.

Jeho mrtvá verze vskutku byla zdaleka lepší.

Pořádně jsem se napila vody a spolkla jeden prášek a značně se mi ulevilo. Teď už jsem se cítila mnohem lépe, ale pořád jsem získávala opovrhující pohledy od spolužáků. Nedivila jsem se jim, působilo to, jako bych se do hradu přišla jenom ožrat.

Nespala jsem tak dlouho, jak jsem si myslela, takže když jsem se probudila, byly teprve dvě hodiny po poledni. Querta na posteli přede mnou jsem nechala dospat, než jsem mu poskytla zázračný prášek i čistou vodu. Taky se mu rychle ulevilo, ale pohledů ostatních se nezbavil.

Asi nás opravdu okolí považovalo za alkoholiky.

Trochu se mě to dotklo, protože zas tak často jsem nepila, ale na druhou stranu mě to nezajímalo, protože jsem se potýkala s mnohem důležitějšími problémy.

Během dneška se toho stalo tolik, že jsem ani netušila, co mě znepokojovalo víc.

A o to horší to bylo, protože mé myšlenky dostaly další možnost, jak se mi vysmívat.

Usoudila jsem, že bylo ve výsledku dobré, že už jsem je přehlížela. Tvořily hluk a chaos v mé hlavě, ale když člověk dlouho pluje po rozbouřeném moři, taky s ním splyne, zvykne si na něj a přizpůsobí se.

Myslím, že jsem se pomalu začala přizpůsobovat.

A uvědomovala jsem si, že to nebylo dobře.

Vsadila bych se, že normálnímu člověku by trvalo minimálně týdny, než by si zvykl. Myšlenky a úvahy by ho mučily, dokud by bolest nepřijal za svou a nepojal ji jako část své osoby. Ale vzhledem k tomu, že mně se toho za krátký čas přihodilo příliš, asi nebylo divu, že nemusela uplynout ani tak dlouhá doba, abych si přivykla. Vždycky jsem se uměla rychle přizpůsobit, dokazoval mi to i v rámci možností zdravý rozum, přestože jsem se nacházela mimo Zemi.

Právě teď jsem odposlouchávala holky na vedlejší posteli. Věděla jsem, že bych se k nim mohla kdykoli přidat, ale dopřávaly mi prostor, abych se alespoň zčásti vzpamatovala z alkoholu. Ty Werdenovy pilulky pomohly, ale pořád jsem si nepřipadala kompletní.

Možná bych mu měla poděkovat.

Páni, pár týdnů – a tři roky – dozadu bych se podobnému nápadu vysmála.

No, co už.

Vstala jsem z postele a na zrádných nohou se pomalu nesla až do chodby, kde jsem Werdenova ducha poprvé spatřila. V ruce jsem si pohrávala s prstenem, ale nedovolila jsem si ho nasadit – netušila jsem, co by se stalo, a opravdu jsem se nechtěla dobrovolně uvěznit v hradu.

Bylo to tu hezké, ale sdílet stejný prostor s Leem se mi nezamlouvalo.

Upřímně, teď už jsem si ani nebyla jistá, jak bych to zde zvládala jako Erikova možná královna.

Stalo se toho prostě moc, a ať už bych pro prince Mercosu obětovala cokoli, asi by trvalo, než bych se vrátila do stavu, ve kterém bych mohla vládnout a být s radostí uvězněná v těchto zdech.

Rozhlédla jsem se po chodbě, abych se ujistila, že nikdo není poblíž, než jsem vykřikla: „Werdene! Vylez!" Nesnažila jsem se znít tak hlasitě, ale můj hlas se rozpínal chodbou a já jen mohla doufat, že se nenesl až k cizím uším.