Four kings || Sherlock I.

Kapitola 5. - Policie ✔️

Z pohledu Sherlocka

Vrátil jsem se na pokoj, když už tam ostatní byli. Telefonoval jsem si s Lestradem, aby kontaktoval interpol, neboť jsem byl velice rozrušený z chování místní policie. Byl jsem zvyklý, že jsem mohl kamkoli se mi zachtělo a vždycky mi to vycházelo. Co se to se mnou jenom děje?

"Vyhledej mi - 1914, 1939, 1946, 1956, 1989. Co se stalo a jakou zemi to spojuje," hodila po mne Salome svůj blok a odešla do koupelny. Otevřel jsem si notebook, který si vzala s sebou a začal jsem všechna data zadávat do vyhledávače. Vyjelo mi tam několik tisíc událostí a já jich měl vybrat jen pět. Nakonec jsem na ten klíč přišel, ale vůbec jsem z toho neměl radost jako vždycky. Mělo se tentokrát jet do Berlína. Odsunul jsem notebook a lehce sepjal ruce pod bradou. Nechtěl jsem přemýšlet, chtěl jsem, aby se mi dal mozek zase do pořádku. S Johnovým svolením jsem objednal několik letenek.

"Jdu spát," sdělila nám Salome lehce naštvaným hlasem, když vyšla z koupelny a hodila na sebe přikrývku. Já jsem si vzal tu, která byla volná a odložil ji na zem. John si lehnul na svoji postel. Nějakou dobu jsem jenom tak seděl na židli a nad ničím nepřemýšlel. Byla asi jedna v noci a já opatrně vstal ze židle. Potichu jsem se posadil na postel vedle Salome. Díval jsem se na ni, jak spí. Vztáhnul jsem ruku nad její hlavu, v jednom okamžiku mne napadlo, že bych je jí mohl dotknout. Stáhnul jsme ji ale pak zpátky. Nemohl jsem to udělat, jí ne. Položil jsem se na nepohodlnou podlahu, přetáhl přes sebe deku, po chvíli se oprostil od reality a odplul do říše snů.

V noci mě probudilo bušení na dveře. Prudce jsem otevřel oči a vzbudil Salome s Johnem. Oba si naházely věci do tašky a batohu.

"Otevřete, nebo ty dveře vyrazíme! Tady policie! Jste obviněni z krádeže italských Korunovačních klenotů!" řvala přes dveře ostraha. Já jsem nemeškal, otevřel okno a podíval se dolů. Bylo tam asi deset pytlů odpadků a bydleli jsme ve druhém patře.

"Johne skoč první," sdělil jsem mu rychle a otočil se na něj. Watson pouze pokýval hlavou a pohlédl dolů. Neváhal už ani další minutu a seskočil do odpadků. Já jsem vylezl na parapet hned za ním a přenesl svoji váhu dopředu. Padal jsem a dopadl na nechutně páchnoucí odpadky, levou dlaní jsem však dopadl na štěrk a rukou mi projela ostrá bolest. Zavřel jsem oči a chytil se za zápěstí. Strupy po ráně od zrcadla se mi znovu otevřely. Za mnou skočila Salome, John byl pro jistotu připravený, kdyby ji musel nějak přidržet.

"Pojďte, musíme jít," sdělila nám, když se sebrala ze země a rychle se oklepala. Nečekala na naše reakce a rozběhla se do tmavých ulic Říma. John se vydal za ní a já ho následoval. Pravou ruku jsem měl v jednom ohni, ta bolest byla velice nesnesitelná. Velice to pálilo, ale nyní jsem s tím nic dělat nemohl. Opatrně jsem se zadíval na obvaz, který byl nasáklý krví. Měl jsem pocit, že mi ta bolest rozežere ruku.

"Co po nás vlastně chtěj?" zeptal se John trochu udýchaně za běhu. Měl ale velice dobrou fyzickou kondici, tudíž mohl i mluvit.

"Myslí si, že jsme ukradly ty klenoty, protože jsme se okolo nich moc motali, věděli jsme až moc a já si to ta m fotila," odpověděla mu Salome. Já jsem asi půl metru zaostával. Nedokázal jsem myslet nad ničím jiným než na neskutečnou bolestí. Jako by mi něco vyžíralo ruku, neopovažoval jsem se na ni znovu podívat, ale cítil jsem teplý proud krve na levé ruce. Lehce mi onen pramen stékal po předloktí do rukávu.

"Nevím, opravdu nevím, ale musíme co nejdál odsud," odpověděla a koukala se na cestu. Doběhli jsme k malému lesíku, kde zurčel potok, a rostla tráva. Byli jsme ubytováni na kraji Říma, tudíž mimo velkoměsto to nebylo tak daleko. Salome se sesunula k potoku a strčila hlavu do studené vody. Venku bylo asi deset stupňů a my byli zpocení, to by nemuselo dopadnout dobře. John se opřel o strom a já se posadil na trávu, ruce jsem měl od krve. Když Salome vyndala hlavu z potoka, podívala se na mne. Ležel jsem na měkké trávě, těžce oddychoval a koukal na potok, jak pomalu a pozvolna teče. Krásně zelená tráva okolo mé pravé ruky se začala zbarvovat do červena.

"Sherlocku!" křikla Salome a po čtyřech přešla ke mně. Sundala mi odvaz. Dělalo se mi blbě od žaludku z vlastní krve. Byla červená až černá od štěrku. nikdy jsem takovou bolest nezažil,

"Něco se ti do toho muselo dostat. Nevypadá to dobře," sdělila Salome a ukázala Johnovi mou odpornou ruku. Když jsem padal, strup se mi protrhl a do rány se dostala infekce ze štěrku. Ten neváhal a vyndal z batohu desinfekci spolu s nějakým práškem. John právě vypadal jako dealer. Přemýšlel jsem, že se občas proti bolesti dávají nějaké drogy. Dostal jsem chuť na nějakou návykovou látku. Nemohl jsem se ale pohnout. Bolest mne sžírala zevnitř. Poznal jsem, jakmile mi nasypaly směs na ruku. Zařval jsem. Poprvé v životě jsem vyjádřil bolest. Pomalu se mi zavíraly oči.

"Sherlocku, kam si mi to schoval?" otočil se na mne malý chlapec s kudrnatými vlásky. Když jsem se podíval na své ruce, byly asi stejné velikosti jako přítomného dítěte. "No ta, Sherlocku."

"A co ode mne potřebuješ?" zeptal jsem se ho a z mého hrdla vyšel vysoký a jemný dětský hlas.

"Schoval si mi pejska!" otočil jsem se a vyndal ze zahradního domku velkého plyšáka. S pousmáním jsem mu ho podal. Pouze mne objal. Oplatil jsem mu jeho náklonnost. Měl jsem city, daly se ovládat, daly se vyvolávat i měnit. Neměl jsem v hlavě nic jiného než emoce. Vybavoval jsem si tuto myšlenku. Byla to vzpomínka na mé dětství, které jsem již zapomněl. Nedokázal jsem si vzpomenout na důvod, proč jsem v této situaci a už vůbec, kdo je ten chlapec, se kterým si hraji.