Přežil jsem Azkaban ✔

III. Plavidlo

Slaná ledová tříšť mořské vody mi během prvních pár minut cesty na ostrov promáčela celý hábit. Tohle mi byl vážně čert dlužný. Komíhali jsme se na vlnách v malém plavidle, které už mělo své nejlepší dny za sebou, stejně jako jeho kapitán. Byl to postarší vousatý pán, který mi až nebezpečně připomínal převozníka Chárona. To jsem ještě netušil, že jsem nebyl daleko od pravdy, protože mě opravdu vezl do místa, které až příliš připomínalo podsvětí.

„Omlouvám se, mladý pane," zachraplal, když se jedna z vln přelila přes veslici a namočila mi i tu poslední zbývající suchou nit na oblečení. „Zaměstnanci se obvykle dostávají na místo soukromým krbem, ale pan Břichnáč nařídil revizi bezpečnostních protokolů, takže se tam dnes nedá dostat jinak než takhle."

„To je v pořádku, není to vaše vina," zamumlal jsem a přitáhl si hábit o něco blíž k tělu. „Vždycky jsou tu vody takhle divoké a studené?"

„Vždycky," přikývl, „je to ideální místo pro vězení. Kdyby se někdo náhodou dostal ven, nemá šanci přeplavat až na pevninu. Je to smrtelná past."

„Už se někdy někdo pokusil utéct?"

„To víte, že ano," přisvědčil a vlhce si odkašlal, aby si vzápětí odplivl přímo do moře. Potlačil jsem znechucený úšklebek a pokusil se soustředit na jeho slova. „Většinou najdeme jejich těla na útesech. Daleko se nedostanou."

Otřásl jsem se. Nevím, jestli to bylo chladem, nebo představou krutého konce v mrazivých vlnách, ale na tom sotva sešlo. Žaludek už se mi stejně s každou další vlnou nepříjemně zhoupnul, takže trocha další nevolnosti už mě pravděpodobně nezabije. Nejspíš bych si měl zvykat.

Po dlouhé plavbě, která mi připadala naprosto nekonečná, se začala z husté a těžké mlhy vynořovat monumentální tmavá silueta nechvalně proslulého vězení. Nikdy dřív jsem ho neviděl, dokonce ani na obrázku ne. Pohled na tu budovu ve mně zanechal nesmazatelnou stopu úcty a strachu zároveň, kterou neoslabil ani sám čas. S každým další metrem se Azkaban zvětšoval a já musel zaklánět hlavu víc a víc, abych vůbec dohlédl na jeho plochou střechu.

„Působivé, že?" oslovil mě kapitán bárky. „Pořád říkám, že by sem měli Bradavice brát studenty na exkurzi, aby věděli, co je čeká, když nebudou sekat latinu. Odstrašující příklady vždycky fungují."

„Na tom nejspíš něco bude," zamumlal jsem s téměř nábožnou úctou. „Tady vážně nikdo nechce skončit. Mám z toho husí kůži."

S tlumenou ránou jsme přistáli u starého dřevěného mola. Ani to nebylo v úplně nejlepším stavu, zřejmě se příliš nepoužívalo. Vylézt z nízké loďky bylo navíc mnohem náročnější, než by se mohlo zdát. Kapitán mě nakonec musel chytit za předloktí a vytáhnout mě za sebou. Na staříka byl v excelentní formě.

„Jestli máte husí kůži už teď, tak počkejte, až překročíte práh. Cítíte ten nepřirozený chlad? Za ten můžou mozkomorové." Znovu si odplivl, tentokrát znechuceně. „Odporná chátra. Dokonce i ti vězni jsou lepší společnost než tyhle zrůdy."

„Nikdy jsem žádného nepotkal," přiznal jsem neochotně. „Ale patronovo zaklínadlo jsem trénoval."

„V tom případě si připravte hůlku, mladý pane. Vítejte v pekle."