Rytmus krve

3. Marlene McKinnonová

Ztuhle jsem zírala na dvojici v mém obýváku, sotva jsem dokázala pochopit, co tam dělají, natož abych věděla, jak je odtamtud dostat. Blondýna vypadala trochu jako jedna z těch holek, které nepochopily, že kozačky a mini sukně dohromady netvoří vyvážené podzimní oblečení, navíc s jednou nohou na Blackově boku potřebovala už jen nápis, že tahle kořist je její.

"Vypadněte z mého obýváku, já mám naspěch, díky vám po mně za chvíli půjdou," vyhrkla jsem směrem k ní, ale výhrůžka to byla planá, když jsem neměla ani hůlku v ruce.

McKinnonová se jen zlehka zasmála a svou hůlkou přestala mířit na Siriuse. Místo toho ji málem zabodla do mě.

"Myslím, že máme času, kolik budu chtít. On," přitlačila podpatkem Siriuse k zemi, "tě nikde nenahlásí. Stejně tak já. Prozatím."

Nepoznávala jsem ji, tam venku jsem se střela s jinou holkou, musela jsem. Tohle nebylo možné, chovala se jako levná atrapa na smrtijedy. Došlo mi to, chtěla ze mě dostat informace po svém, jenže jí nedocházelo, že o nás nic neví.

"Slez z něj, Kinnie," trpce jsem použila její zkráceninu jména, kterou jí Sirius oslovoval. "Ty nevíš, o čem je válka, kterou bojuješ, nemáš ani ponětí, co se za hradbami vašeho Řádu děje."

"Proto jsem taky tady," štěkla na mě naprosto mimo svoji pózu dámy z velkého světa těch zlých. "Mohla jsi nás tam sejmout, ale neudělala jsi to. Proč?" znovu mi málem propíchla hůlkou krk.

"Viděla jsem krve už dost," svěřila jsem se jí klidně. Veškeré slzy už jsem vypotřebovala u Reguluse, už jsem neměla co dát, jen svoji řeč.

"Na to ti neskočím!" zase šermovala hůlkou.

"To tě taky nenutím!" vyskočila jsem z křesla přímo na ni. Ucouvla, nebyla si sebou jistá ani za mák. "Víš, že Carrol tam umřel? Víš, že si rozrazil hlavu o jednu z těch cihel a na místě umřel? Jeden z vás ho zabil."

Viděla jsem, jak Marlene zbledla. Hned mi byla o chloupek sympatičtější. Zavrtěla hlavou. "Nevěřím ti."

Ušklíbla jsem se, aspoň to jsem si že své výchovy pamatovala dokonale. "Tak nevěř. Nevěř ani tomu, že se tělo hodilo do jámy k ostatním mrtvým. Nemusíš věřit ani tomu, že vaše strana nás připravuje o životy také! Prostě na to zapomeň. Sbal Blacka a vypadněte oba, musím se zabalit na cestu."

"Sednout!" zaječela na mě a ukázkově do mě strčila, abych spadla opět do svého křesla. "Začneme znovu. Jmenuju se Marlene McKinnonová. Jak ty?"

Hůlka byla přímo u mého hrudníku. "Nepoužiješ ji. Nezabiješ mě, to vím. Možná sem tam někdo umře tvojí vinou, ale..."

"Neříkej to!"

V tu chvíli jsem věděla, že jsem se trefila. Marlene nebyla vrah, ne jako zbytek mých známých. Všichni jsme někoho měli na svědomí, všichni jsme někoho hodili do jámy. Ona ne, ona byla tou čistou květinou na bahnitém bitevním poli.

"Jsem Constance. Constance Flintová," povzdechla jsem si. "Jsem smrtijedka, jak jsi viděla, takže se tu nezahazuj a upaluj si hrát s panenkama na válku. Vyjde to nastejno," odsekla jsem jí.

"Neponižuj mě jenom proto, že jsi zkažená vražedkyně."

Po tomhle jsem opět vyletěla do stoje. "Vražedkyně možná, ale zkažená nejsem. Pořád vím, co je dobré. A že to tahle válka rozhodně není!"

"Na tom jediném se shodneme," souhlasila. "Až zvítězíme, zamezíme možnosti nějaké příští války," pronesla jako jeden z těch, kteří mě kdysi nalákali do řad smrtijedů. Ptala jsem se sama sebe, jestli to v Řádu nedělají podobně.