Přežil jsem Azkaban ✔

IV. Uzel

Patrona se mi tváří v tvář mozkomorům vyvolat nepodařilo. Slyšel jsem, jak obrovský mají na člověka vliv, ale i moje nejdivočejší představy proti realitě dost zaostávaly. Ten děs a hrůza, absolutní pocit zoufalství a zmaru. Ze světa se ztratila všechna radost i štěstí.

Ruka se mi roztřásla a z hůlky vyšel jenom slabý stříbřitý obláček, který hned vzápětí zase zmizel. Připadal jsem si v tu chvíli naprosto neschopný a čím víc jsem zabředával do podobných myšlenek, tím vzdálenější byla představa, že se mi podaří vykouzlit opravdového patrona.

„Expecto patronum!"

Můj společník líně mávl hůlkou, z jejíž špičky vzápětí vyrazilo chlupaté zavalité zvíře, vzdáleně připomínající vlka. Vyrazilo přímo proti mozkomorovi, který se vznášel opodál, a zahnal ho hlouběji do chodbem vězení. Jakmile bylo bezpečno, stříbřitý patron se rozplynul v temnotě chodby.

„Pardon. Když jsem trénoval, vždycky se povedl," zamumlal jsem a nervózně si promnul zátylek.

Ač se pocit zoufalství trochu zmírnil, pořád jsem se cítil jako kardinální idiot. Chtěli po mě jednu jedinou věc a já nebyl schopný udělat ani tu. Možná jsem si vážně nezasloužil žádné pořádné místo. Očividně jsem se měl ještě dost co učit.

„To se stává."

Mávl nezaujatě rukou a bez dalších řečí mě odvedl do kanceláře, která měla být v následujících letech mým druhým domovem. Šlo o poměrně tmavou a vlhkou místnost, která byla dost podobná zbytku vězení. Po stěnách byly rozmístěné svíce a v čele stál velký krb, ve kterém právě praskal oheň a dodával tak místu alespoň trochu útulnější atmosféru.

„Kolik nás tu bude pracovat, pane?" zeptal jsem se, jakmile jsem se trochu rozkoukal, ohřál si promrzlé končetiny a usušil hábit.

„Neříkej mi pane, chlapče, jsem Cecil," představil se mi můj nový kolega. Jakmile ze sebe shodil těžký plášť a chlupatou čapku, všiml jsem si, že je mnohem mladší, než jsem si původně myslel. Mohlo mu být stěží padesát, jen vypadal strhaně a unaveně. „Teď jsme tu dva, brzy přibude třetí. I já tu pracuji teprve několik let. Původně jsem dělal na odboru dohledu nad kouzelnými tvory. Specializoval jsem se na vlkodlaky, ale očividně jsem začal být nepotřebný, takže mě uklidili sem."

„To mi nepřipadá zrovna fér."

„Život není fér. Čím dřív si zvykneš, tím líp pro tebe. A teď pojď ke mně, něco tě naučím."

„No, s tím patronem jsem se zrovna nepředvedl, takže doufám, že tentokrát to bude lepší."

Sáhl do zásuvky svého stolu a vytáhl z něj pevné lano, které prudkým trhnutím napjal mezi rukama, aby na mě vzápětí bleskově uvázal pevný uzel. 

Sklonil jsem k němu pohled a nechápavě povytáhl obočí. Co po mě proboha chtěl? Naznačoval mi, že se mám radši oběsit, když se mi nebude dařit?

„Co mám s tím lanem dělat?" zeptal jsem se nejistě a sevřel svou hůlku o něco pevněji. „Mám něco vyčarovat?"

„Ále, ne všechno se točí kolem kouzel, chlapče," zachechtal se. „Jak udržíš vězně na místě, když náhodou přijdeš o hůlku, hm? Musíš si umět poradit za všech okolností. Hezky odlož svou hůlku na stůl a namasti si svaly. Jdeme trénovat ."

A tak jsem se začal učit, co všechno znamenalo být vězeňský zřízenec a rozhodně to nebyla žádná sranda...