Accelerate DNF [Czech]

1.

Dreamova oblíbená část byl adrenalin.

Šířil se mu tělem jako žhavý požar, chytal mu do žil až ke konečkům prstů, které se mu třásli kolem volantu. Jeho dech byl otrhaný a slyšitelný nad otáčkami motoru, cítil se podobně jako zfetovaný po něčem nelegálním - ale kdyby si měl vybrat, co je lepší, bylo by to tohle. Nejspíš by si vybral závodění před čímkoli jiným.

Pro Dreama to byl perfektní způsob řešení sporů. Jasný vítěz, jistý konec, bylo to spravedlivý, dokud byla jejich auta dost dobrá. A Dreamovo třešňově červené supercar bylo vždycky dost dobré na to aby se s ním dalo závodit - vzhledem k tomu, kolik času věnoval péči o něj, to tak určitě bylo. Vždy záleželo jen na jízdě jeho soupeře. A ta byla obvykle taky dobrá.

Dream byl málokdy někdo, koho zasáhl vztek na silnici, málokdy idiot, který způsobil nehodu, protože nezvládl svůj temperament a musel cizinci na silnici něco dokazovat. Dával přednost závodům, které byly naplánované, těm, při nichž se po stranách silnice shromáždil dav lidí, kteří fandili jednomu či druhému. Ty, které měly, jak měl Dream rád, urovnat spory.

Možná to bylo bezpečnější, když to bylo naplánovano. Stále nelegální, ale bezpečnější. I když to bylo jen trochu.

Dream se dostal do spousty drobných hádek se svým nejlepším přítelem Sapnapem. Havran s horkou hlavou a rychlým autem, a rukama, které se nemohly dočkat, až usednou za volant. Soupeřil s Dreamem v impulzivnosti soupeřil s ním v tom duši svazujícím pocitu, když si sedne na sedadlo řidiče zbytečně rychlého auta a zírá na tu žlutou čáru. Oba žili pro to vzrušení- a za poslední dva a půl roku, které strávili utopení v tomhle nelegálním bordelu, se to stalo jediným způsobem, jak si dokázali vyřídit hhádky.

Jako když televize v jejich bytě v noci spadla ze zdi a závodili, kdo zaplatí výměnu. Nebo když Sapnap obvinil Dream z krádeže peněz, které měl pod matrací, a Dream trval na tom, že ne, hloupý závod mu připadal jako jediný způsob, jak ukončit jejich vzájemné mlčení. 

Nebo nejvíce pozoruhodné, když Sapnap ukradl Dreamovu přítelkyni a navzájem  pro ni závodili. Byla napůl stejně šílená jako oni, dost šílená na to, aby se postavila na žlutou čáru a mávala šachovnicovou vlajkou. Dost bláznivá na to, aby dokonce nechala dva idioty, aby se svými příliš drahými auty uháněli po silnici, aby zjistili, kdo vyhraje její rty kolem jejich ptáka, dost bláznivá na to, aby se točila a dívala se, jak jedou.

Sapnap ten závod vyhrál. Dream se na něj nemohl zlobit.

Ale někdy se prostě nudili. Nudili se dost na to, aby se z nich stali naprostí idioti. Stávalo se to častěji, než by si kdokoli z nich chtěl připustit, ale nic neříkající ticho je často dostalo na místo řidiče jejich superaut. Možná právě tyhle závody byly nejzábavnější, protože spalující horký adrenalin neválčil s bezohlednou zuřivostí a Dream ho mohl nechat, aby sám naplnil své tělo nespoutanou touhou.

Byly to závody, které se plánovaly nejvíc dopředu - protože v nich nebyl časový limit - a které přitahovaly největší davy přátel a náhodných zájemců o něco nelegálního a rychlého. Ty s nejhlasitějšími motory a největším křikem.

Sapnap hodně mluvil o vlajkových dívkách těchto závodů. Dream si jich nikdy moc nevšímal, a tak nechal Sapnapa, aby vybral, kdo se postaví na silnici a odstartuje jejich závod. A on - se sebevědomým úsměvem a s těmi šachovnicovými vlajkami ve vzduchu - vyzval každou hezkou dívku, která měla dost odvahy vzít mu je z rukou.

Jejich přítomnost ho snadno rozptýlila. Dívky v těsných šatech a způsob, jakým kroutily těly, aby mávaly těmi vlajkami jako startovací pistolí, způsob, jakým riskovaly něco v sobě, aby se postavily mezi dvě auta, která plánovala zrychlit, jen aby to byl poctivý start. Nebo jen proto, že se jim líbila ta pozornost; což, kdybyste se zeptali Sapnapa, byla pravděpodobnější verze. Pozornost jim věnoval víc než rád.