Prokletá démony

14. Schovka: Hrozný plán

Všechny jsme byly napůl mimo, když do pokoje vtrhla skupina strážců. Dívaly jsme se jen na sebe a snažily se minimalizovat jakýkoli pohyb, abychom na deku na stropě neupozornily.

Strážci byli asi mladí, soudě podle hlasů. Pořádně jsem jim nerozuměla, ale smáli se, takže si asi užívali, že můžou nahánět studenty po hradě. Třeba Leonard odmění ty, kteří jich najdou nejvíc, větším platem.

Xen si úlevně vydechla, když v pokoji po chvíli nastalo ticho.

Já si potvrdila, že si opětovný klid špatně vyložila, když se lana držící deku u zdi se šatnou utrhla a my, aniž bychom mohly cokoli udělat, se skutálely a dost tvrdě dopadly na podlahu.

Jelikož jsem se původně nacházela u jednoho z přetrhnutých lan, na zem jsem se dostala jako první, takže holky popadaly na mě – a polštáře jako úmyslem všude okolo. Nebyla jsem si jistá, kde začínaly moje nohy a jestli ruka, co v tak nepřirozeném úhlu vyčnívala, byla moje nebo Esmina, ale kromě zadku mě nic nějak výrazně nebolelo.

„Asi jsem si narazila prdel," zaskuhrala Xen, kterou já jen probodla pohledem. Než jsem stihla něco podotknout, Esme zakřičela, jak jí Barb prudkým pohybem nahodila zpátky rameno.

Poznámka pro příští schovávanou: nezapomínat, že tady mají všichni superschopnosti.

Nějakým zázrakem jsem se jako první vymotala od holek, jen abych viděla ty kluky, jak se chechtají kousek od nás. Asi nebyli takoví parchanti, aby zneužili chvíle, kdy nás mají na zemi, což jsem si cenila. Dokonce jsem poznala i toho jednoho, kdo pomocí modré přetrhl lana, a právě ten si svůj moment slávy užíval nejvíc.

„Kdo by jen řekl, že budeš mít v hlavě aspoň jednu mozkovou buňku?" promluvil jeden právě k tomu, co nás shodil. Skupinka se zasmála.

„Větší úlovek, než jsem čekal," přiznal další. Protočila jsem očima.

Xen se dostala na nohy hned po mně, působila připravená zabíjet i vysmívat se svým nepřátelům do očí. „Haha, ani piču," ucedila k strážcům, než se proměnila v geparda a zmizela v šatníku, následně pravděpodobně v šachtě.

„Chyť mě, když to dokážeš, vole," přihodila Esme, když se vrávoravým krokem vypotácela za ní. Vrazila do rámu dveří, ale to jí zpomalilo minimálně.

Pomohla jsem Barb se zvednout, dokud jsem mohla, protože byla jen otázka času, než se strážci přestanou bavit. Barb se na mě usmála, pak mě pustila a vydala se k nim. „Já jsem dobrovolná oběť, ušetřete mě od tohoto trápení."

Nutno říct, strážci byli překvapení ze všech reakcí. Teď čekali na tu mou.

Všechny jsem je přejela pohledem, než jsem zasalutovala, řekla: „Adiós," a klidným krokem taky odešla do šatníku.

Asi jsme měly štěstí, že oni schovku vážně brali ze srandy. Zahlédla jsem, jak pokrčili rameny, než se s Barb vydali pryč.

Šachtou jsem prolézala nad chodbami a pokoji, chvílemi jsem viděla na dění. Všechna ostatní stráž naháněla studenty, kteří se marně snažili utéct, a každý využíval barev, jak jen mohl.

Co jsem mohla tak využít já? Nebyla jsem si jistá, jestli mi zbývala tyrkysová, protože teď barvy mizely obzvlášť rychle. Zelená – k čemu? Žlutou bych využila jako liška, kdybych chtěla někudy nepozorovaně proklouznout. Asi by se mi menší podoba vyplatila i teď v šachtě, ale na to jsem zase postrádala psychickou kapacitu. Oranžová? Teleportace se vyplatila, ale síla tolik ne, když účelem je, aby se mě stráž nedotkla. Červenou jsem viděla poprvé dnes u Querta a do těch končin jsem opravdu zabíhat nechtěla.