Rytmus krve

6. Bratr k pohledání

Tlukot srdce. Jediná věc, která nás liší od těch nehybných věcí ležících na zemi. Jen to a krev, jež díky němu proudí v žilách. Jen rytmus našich tepů a proudění krve nás dělají živými.

Procházet Londýnem nikdy nebylo snadné, projít k ministerstvu a nepřekročit jedinou mrtvolu teď zhola nemožné. Polkla jsem děs, který se mi usadil nahoře na patře společně s prachem krve.

"To všechno jsou mudlovští kouzelníci?" byla má jediná pevná slova. Neměnná v tomhle světě. Jsou ty mrtvoly šmejdi? Jsou ti padlí mudlové? Byl aspoň jeden z nich čistý? Jako by to snad něco znamenalo.

"Všichni tři," souhlasil Mitchell. Nikdo jiný tu se mnou nebyl. Marlene měla hlídku se Siriusem blok odsud a Moody organizoval kdoví co. Nikoho jiného jsem za ty dva dny poznat nestihla.

"Znal jsi je?" byla má další otázka.

"Znám mnoho lidí," vyhnul se odpovědi.

"To není odpověď."

"Jo. Všechny. Tohle byl Dearborn, trochu nerudný a podle všeho i narušený, ale nezasloužil si zemřít. Tohle byl Wright, neznal jsem ho moc dobře. A ona se jmenovala Brocklehurstová," vyprávěl.

Znovu jsem polkla, abych zahnala odporný pach krve a konce života. Nedokázala bych to nazvat smrtí. Ne teď.

"To je mi líto," pokusila jsem se aspoň vyjádřit soustrast.

"Nemusí. Neznal jsem je natolik dobře, abych pro ně truchlil. Jsou to jen další na seznamu obětí."

"Takhle nemluv," napomenula jsem ho ihned. "Byli to lidé, nejen jména na seznam."

"Smrtijedka poučuje ohledně morálky, to je výborný," konstatoval suše, zatímco prohlížel těla, aby na nich našel něco víc. Aby kupříkladu zjistil, kdo to udělal.

Strnule jsem došla k jednomu z těl, zrovna k té ženě, a poklekla vedle ní. Opatrně jsem položila ruku na její krk.

"Mitchi?" zašeptala jsem tiše.

Neodpovídal.

"Mitchi!" vyhrkla jsem hlasitěji. Otočil ke mně hlavu, pak jsem mohla pokračovat. "Není mrtvá, cítím její tep," nahmatala jsem ho lépe, abych si byla jistá.

"Nesmysl," odsekl mi McKinnon, ale já si dál vedla svou.

"Dýchá. Umírá, ale ještě neumřela, jen se podívej sám!"

Mitchell konečně přešel až k nám, aby má slova zkontroloval. Musel mi dát zapravdu. "Musíme k Mungovi," trhl sebou okamžitě a donutil i mě vytáhnout hůlku a začít kouzlit.

"Něco umím, můžu pomoct," podložila jsem ženinu hlavu rukou.

"Nech to na lékouzelnících!"

Tou hlasitostí se žena probudila. Něco podobného už nikdy nechci zažít. Bylo to stejné, jako kdyby na mě některé z těl v jámě začalo mrkat. Široce rozevřela oči, až jí málem vypadly z důlků, zabodla do mě prosebný pohled, který jsem nemohla vydržet, a zachraptěla nějaké jméno. Nedokázala jsem se dívat na to, jak se ke mně někdo s nadějí obrací, já nebyla záruka bezpečí, já nebyla ani na dobré straně!

"Mandy," zašeptala žena.

"Cože?" nechápala jsem, až jsem z toho skoro brečela.

"Zachraňte Mandy," vydechla ještě, než znovu zavřela oči. Nezemřela, jen byla příliš slabá na udržení se ve vědomí.

"Jakou Mandy? Kdo je Mandy?" pokoušel se jí probrat Mitch, ale mně už to došlo.

"Je těhotná! U Merlina, Mandy je její dítě!" uvědomila jsem si, že ženino břicho je vypouklé i v zimním kabátě.