Prokletá démony

17. Schovka: Finále

Upřímně jsem si přála, abych se buď probudila s tím, že jsem opět v pořádku, nebo se neprobudila vůbec a navždy přišla o své vědomí.

Ani jedno se nestalo – nezemřela jsem, zatím, ale vystoupila jsem ze svého těla.

Astrální cestování, nebo co tohle bylo, jsem se pomalu naučila nenávidět.

Má průhledná podoba, méně patrná než ta Werdenova, mi nepřipadala cizí, ale nepřirozená. Obzvlášť proto, že jsem právě shlížela na sebe, jak krvácím, nosem sotva nasávám kyslík a přicházím o život s nulovým stylem.

Koho by jen napadlo, že se kvůli nevinné schovce ocitnu na hraně života a smrti?

Na druhou stranu, dnes se toho událo tolik, že to nemohlo být ani překvapující.

Zjevila jsem se v chodbě, ale nedokázala jsem určit, kudy se Erik vydal. Jeho barvy se rozléhaly všude, napínaly chodby ve švech a naplňovaly je silou, která mi nepřipadala možná. Viděla jsem šlahouny modré a zelené, proplétaly se jako mlha držící se při zemi, a přestože jsem nebyla součástí fyzického světa, jejich vliv jsem pocítila. Postupně jsem začínala chápat, co nárůstem moci barev myslel.

Následovala jsem zdroj, místo, kde barvy byly barevnější. V přilehlé chodbě jsem zahlédla Xen a Esme, jak se vydaly do jiných pokojů, zatímco neměly nejmenší tušení, že já několik desítek metrů od nich umírala.

Ve svém loudavém tempu jsem se soustředila i na věci, kterým bych při splašené schovávané nevěnovala ždibec pozornosti, ale jisté drobnosti se nedaly ignorovat.

Například zrcadla.

A odraz.

Slyšela jsem, že v astrálním světě bývala zrcadla zrádná, ale ihned jsem pochopila, že to, co jsem viděla, nezpůsobila pouze má přítomnost zde.

Místo mě stál za zrcadlem stín, černý mihotavý obrys muže. Byl vyšší, vyšší než kdokoli, koho jsem za život potkala, a jeho silueta odkrývala svaly, pevné a viditelné, přesto nebijící do očí. Rozpoznala jsem i širokou hruď a protáhlé svalnaté nohy, nejvíce mě však zaujaly ruce – ze šlachovitých prstů vycházely drápy, delší než polovina předloktí a nepochybně těžko zlomitelné.

Viděla jsem minimum, ale neexistující bohové, ani zdaleka to nebyl špatný pohled.

Přišlo mi, že jsem zaslechla uchechtnutí, hluboké a suché, a došlo mi, že si můj mozek nevymýšlel, když se z druhé strany zrcadla ozvalo: „Copak, Zkázo, líbí se ti?“ Při těch slovech měl hlavu skloněnou k drápům, sálala z něj nonšalance taková, že jsem ji sama nebyla s to pochopit.

Navíc – aktuálně jsem stála před Ním, před hlasem v mé hlavě a temnotou v mém nitru.

Poslouchat ho mimo mysl bolelo – bolelo to natolik hořkosladce, že bych se tak nechala mučit navěky. Mé uši zažívaly orgasmus ze smyslnosti a hloubky jeho chraplavého hlasu, připadala jsem si jako v ráji a pekle zároveň. Slyšet ho byl můj trest za všechno, čeho jsem se dopustila, a odměna, kterou jsem si nezasloužila.

Lehkost a nenucenost té jediné věty všechno podtrhovaly.

Přestože tvář a veškeré významné rysy měl zakryty stíny, z jeho mlasknutí jsem si vyvodila nespokojenost. „Takže teď zemřeš. Nebudu lhát, moc se mi to nezamlouvá.“

Nedokázala jsem přestat přemýšlet nad... tímhle vším. Mé uši už pohladila spousta příjemných hlasů, ale věřila jsem, že je žádný netrumfne. Zde nešlo jen o hlas, ale i tón, o to, jak On působil. Neviděla jsem ho, přesto z něj čišelo charisma nepřirozené člověku.