Prokletá démony

18. Útěk

Mezi chaotickými obrazy hada plazícího se chodbami, křídly bělejšími než hvězdy a temné figury stojící mi neustále v patách jsem našla cestu zpět do reality. Dlouho se mi nezdály tak živé sny. Ráda bych doufala, že to nic neznamenalo, ale touto naivitou jsem si už prošla.

Hlasy v mé hlavě - moje hlasy - by se musely hádat, jaký ze snů byl znepokojivější. Had zabírající skoro celý prostor chodby rozhodně působil děsivě, zvlášť proto, že jsem během posledních několika hodin měla co do činění s mnoha typy hadů. Bělostná křídla, přestože doslova zářila jásotem, klidem a mírumilovností, vyvolávala v mé hrudi pocity nejistoty a obezřetnosti, ačkoli k tomu jsem též neměla důvod - ne já. Netušila jsem, komu ta křídla patřila, ale pochopila jsem, že se jednalo o pravého anděla.

To poslední nebyl tak úplně sen, On se jen procházel mou myslí a děsil, provokoval a vzrušoval mě svou přítomností zároveň.

Na to jsem opravdu myslet nechtěla.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni spali, projektor byl vypnutý a za okny se velmi pomalu začínalo rozednívat. Do hodiny by mohlo vycházet slunce, na což byl z hradu úchvatný výhled, ale rozhodně se mi na něj nechtělo čekat.

Když jsem se ohlédla za sebe, Gerek byl natočený přímo na mě. Škubla jsem sebou, ale jakmile jsem si uvědomila, že spí, uklidnila jsem se.

Sledoval mě přes tři roky, ale přistihnout ho, kdyby to dělal i teď při mém spánku, by ve mně vyvolalo... přinejmenším rozporuplné emoce.

Ve všem byl teď takový chaos, že jsem v něm ani já nedokázala najít řád.

V okolním tichu byly mé myšlenky hlasitější, po tak krátkém a nekvalitním spánku se dožadovaly mé pozornosti ihned. Honily se mi hlavou scénáře, nejprve ne tak nemístné a popravdě podobné těm, co se mi odehrávaly za očima běžně, ale rychle se začaly měnit. Má mysl vytvářela teorie, různá co by, kdyby.

Jedním z nich bylo, co kdybych nikdy neodešla ze Země.

A co kdybych se tam rozhodla právě teď vrátit.

Samotnou absurditou ten scénář upoutal mou pozornost, ale udržel si ji, protože má rozespalá, ale přespříliš aktivní mysl nad ním začala uvažovat. Co jsem mohla ztratit? Kdykoli jsem se mohla vrátit, navíc změna prostředí by mi mohla prospět a přesvědčit mě, že tu vskutku nejsem ve vězení.

Ne, bylo to směsné.

Přesto...

Pokud se mé barvy rozvíjely rychleji, když jsem kolem sebe měla znalce, a teď se mi kolem nich rychleji ztrácely, možná by chvilková pauza prospěla. Krátký únik, nic hlubokého. Na Zemi bych měla jistotu, že na mě s barvami nikdo nevybafne, takže bych si mohla svou moc užívat alespoň o trochu déle... A neexistující bohové, kolik chaosu a válečných zločinů bych mohla napáchat!

Mí přátelé by to pochopili - potom, až se vrátím a vysvětlím jim to. Budou se o mě bát, budou mě hledat, ale já kdysi v útěcích excelovala. S příchodem na Zem bych tu schopnost mohla na chvíli obnovit.

Povzdechla jsem si.

Tohohle rozhodnutí budu litovat.

No, co už.

Neslyšně jsem se odvalila ke své tašce a vytáhla čisté oblečení - černé rifle, tričko i mikinu přes hlavu. Normálně bych si vybírala možná pečlivěji, ale nyní jsem potřebovala splynout s temnotou, což se v černém oděvu provádělo nejsnáze.

Pod peřinou jsem se převlékla, k nelibosti protáčení peřiny trochu rámus dělalo. Následně jsem jen popadla svou tyč, Glock, zásobníky a na ruku si navlékla tři gumičky na vlasy - pro jistotu -, než jsem se vyplazila z postele, docupitala ke zdi pod okny a v těch nejčernějších stínech se vydala ze sálu.