Rytmus krve

12. Milý Regulusi

Řádky byly jasné. Dopis patřil mému příteli. Došla jsem do sklepa a s úsměvem zaklepala a zeptala se, jestli je možný vstup počestným lidem. Ještě jsem si pořád neuvědomovala tu špatnou auru, kterou dopis měl.

Riskovala jsem, že budu znít jako Trelawneyová, ale ten dopis přinášel smůlu a smrt. Věděla jsem to, tak proč jsem se ho tehdy rozhodla předat?

"Regu, máš tu poštu jak v Bradavicích," hodila jsem mu dopis. Obratně ho chytil.

Marlene se o něj opírala zády a spokojeně jedla. Regulus se také zamračil, když dopis rozbaloval. Četl tiše a bezhlesně pohyboval rty.

"Co se děje?" zeptala jsem se ho.

Mlčel. Jen blednul víc a víc. Pak se postavil, aniž by bral ohledy na Marlene. Už to bylo příšerně zvláštní.

"Tak co je?" vyštěkla jsem na něj.

"Musím jít," sebral z křesla, které bylo do sklepa doneseno, bundu a vyrazil nahoru po schodech.

Neřekl nic. Ani kdy se vrátí, jestli vůbec. Ani kam jde. Stejně tak jsem nevěděla, co bylo v dopise. Možná to byla chyba, ale já se chtěla zachovat správně.

"Co tam bylo?" vyjekla poplašeně Marlene.

"Nevím. Viděla jsem jen Milý Regulusi," špitla jsem. A v tu chvíli mi došlo, co bylo celou dobu divné. Milý Regulusi, to by Orion nikdy nenapsal, kdyby nešlo skutečně do tuhého.

"Bojím se," špitla Marlene. "Když on je někdy tak zatraceně tajemný."

Kývla jsem. Nepřítomně. Začínala jsem se obávat něčeho jiného. Horšího. Daleko horšího. "Myslím," nakousla jsem zděšeně, že se to skutečně chystám vyslovit.

"Co?" vyděsila se Marlene.

"Myslím, že Orion umírá."

***

Byly to dlouhé bezútěšné minuty. Mitch se projevil jako pravý přítel a opět mi pomohl. Marlene netrpělivě přecházela po obýváku, já seděla stulená v náručí Mitche, všichni tři jsme očekávali něco. Bylo jedno co, ale aspoň to něco.

Po dlouhých hodinách se setmělo, Regulus nikde. Netušila jsem, kde mohl být.

"Půjdeme ho hledat!" vyšilovala Marlene.

"Nemůžeme. Budeš chodit Londýnem a volat jeho jméno?" vrtěla jsem hlavou.

"Klidně! Cokoliv," konečně to prasklo. Slzy se vyřinuly na její tváře a to napjaté očekávání konečně skončilo. "J-já přece," vzlykla.

"Jestli Orion umírá, ničemu nepomůžeme." Snažila jsem se na to jít chytře, ale nešlo to.

"Jestli umírá?" vyjekla Marlene. "A jestli ne? Máš aspoň nějakou představu?"

"Kdybych měla, řekla bych jí!" ohradila jsem se prudce.

"Jo?" otázala se nepřesvědčeně Marlene.

"Jak tohle můžeš říct?" zastal se mě Mitch.

Doprostřed tohohle se přemístil Regulus. Najednou stál uprostřed místnosti. Lekla jsem se ho, vypadal hůř než smrt. Ta si jistě pro někoho přišla.

"Umřel," podíval se přímo na mě. "Orion už nežije," upřesnil, než se znovu přemístil pryč.

Tohle mi vzalo vítr z plachet. Otevřela jsem pusu, pokoušela se do sebe dostat vzduch, ale mohla jsem jen cítit tíhu na mých prsou, která mi plíce stahovala do sebe. Slzy jsem už ani neměla. Vzdala jsem to s nimi. Jen jsem se pokoušela nadechnout.