Prokletá démony

20. Zase ve škole

Vstoupit do školy, mezi své vrstevníky, bylo přinejmenším zvláštní.

Na škole jsem sice oficiálně byla i v Mercosu, ale to možná ani týden ne. Navíc její režim se dost lišil od zdejšího, tam měli všichni barvy a kouzlili podle libosti. Tady byli všichni v depresích.

Jeden by řekl, že magie by vyřešila spoustu problémů.

Dnes ráno mě Lilly vyzvedla ve svém autě a nechala mě se mačkat vzadu, protože ještě vyzvedávala Emmu a ta byla zvyklá sedět na spolujezdci. Skoro jsem zaspala, protože jsem neměla telefon a vlastně vůbec nic, ale holky se svým plánem zřejmě mou matku obeznámily, takže mě probudila ona. Stihla jsem si akorát vyčistit zuby a obléct se do toho, v čem jsem z Mercosu odešla, než na dům holky zvonily.

Jak jsem se rozhlížela kolem, nic se nezměnilo. Holky přešly na jiné gymnázium, takže jsem chodby nepoznávala, ale studenti se svým vnějším zjevem tolik nelišili. Všichni byli ospalí, a pokud ne, byli to ti studenti, kteří už se na školu vykašlali a dělali si, co chtěli – a i ti byli často právě kvůli tomu unavení.

Naštěstí si mě nikdo nevšímal, pravděpodobně si mě nespojili s pohřešovanou osobou – ještě mě nikdo do televize netahal. Držela jsem se za holkami, jediná bez věcí, ale všechny zajímaly vlastní problémy, takže proč by se starali o někoho, koho v životě neviděli? Však jsem měla jenom skryté zbraně, čeho by se měli bát?

Emma mi řekla, že ještě včera volala učiteli, že přijdu. Ujistil ji, že je to v pořádku a že by byl rád, kdybych na školu nastoupila úplně. Dnes si prý budu moct sednout na nějaké volné místo, ve třídě je jich několik – k čemuž přitakala i Lilly.

První hodinu jsme měli mít biologii v aule. Třída se teprve plnila, takže když jsem si zabírala místo v zadní řadě v rohu, doufala jsem, že jsem ho někomu jinému nezasedla. Holky si sedly o něco dopředu, podobně si sedal i zbytek. Z toho jsem si vyvodila, že asi budu moct na svém místě zůstat.

Kdysi bych při čekání byla na telefonu se sluchátky v uších, ale vzhledem k tomu, že jsem ho aktuálně postrádala, mohla jsem odposlouchávat akorát cizí hovory. Několik skupinek probíralo blížící se test na neznámou látku, ostatní se bavili o všedních problémech nebo zážitcích, které prožili o víkendu. Někdo prý pořádal večírek, o něm se bavilo hned osm skupinek.

Tolik se to lišilo od věcí, které jsem pokládala za normální já.

Nikdo netušil o existenci jiného světa.

Nikdo nepotkával pohádkové bytosti.

Nikdo necestoval portály.

Nikdo neovládal magické schopnosti.

Nikdo nebyl vrah – alespoň jsem doufala.

Zasáhlo mě jisté zadostiučinění, že jsem byla originální, ačkoli asi ne tím správným způsobem. Předtím mě považovali za divnou, nikdo mi nevěřil a pochybovali o mém psychickém zdraví – dovádělo mě to k nepříčetnosti. Jenže teď jsem znala pravdu, chápala jsem ji. Teď už neexistovalo nic, co by mě mohlo jen na okamžik vyvést z míry, přivést do rozpaků, zda je toto všechno skutečnost.

Jestli jsem teda od svých dvanácti nežila v halucinaci, to by bylo nemilé.

Do třídy po chvíli vešla učitelka. Z toho, jak všichni ztichli, jsem usoudila, že nepatřila k těm, které by byly oblíbené. Zjevně si uměla sjednat respekt.

Ten jí ale očividně nedopřával student, který vstoupil do třídy ihned po ní.

Vysoký blonďák, spíš až bělovlasý, na učitelku mrknul a s oslnivým úsměvem na přitažlivé tváři na ni pokývl na pozdrav, než se vydal po protáhlých schodech nahoru. Věřila jsem, že se posadí alespoň dvě řady přede mnou, ale jakmile zpozoroval mou temnou siluetu ve stínu rohu, oči mu zajiskřily a znovu se vydal do kroku, zalezl za mnou do uličky a posadil se přímo vedle mě.