Prokletá démony

21. Učitel

Ukázalo se, že Henryho jen pobavilo něco na internetu, protože pár sekund po mém znepokojivém uvědomění ke mně natočil telefon, abych se sama podívala na nějaké kočky dělající píčoviny. Trochu mě to uklidnilo, každopádně ani zdaleka ne tolik, jak by se hodilo.

Seděla jsem vedle někoho mocného, ale netušila jsem, jakým způsobem vlastně mocný byl. Byl to teda... nějaký princ? Nebo... pravý anděl?

Ať to bylo jakkoli, oboje bylo nesmírně nemilé.

Jakmile skončila hodina, Henry se velmi rychle vypařil, zato Emma a Lilly se během vteřiny zjevily přede mnou. Potvrdily mé tušení - Henry zde byl dost oblíbený. Donutilo mě to přemýšlet, jak často zde musel trávit čas, když původně pocházel z Mercosu. A taky proč mám na ty oblíbené štěstí - a smůlu, protože z toho jednoho se vyklubal pěkný parchant.

Na následující hodinu připadala angličtina, také v nějaké speciální učebně. Už jsem si nemohla vybrat místo někde ve stínech, ale pořád na mě zbylo v zadním rohu. Studentka, co měla sedět přede mnou, postrádala dvojici, takže rychle utekla k někomu, kdo ji též postrádal. Zůstala bych zde opět sama, kdyby Henry neměl jiné plány.

„Tady sedím já," pokývl k místu, na kterém jsem se tak uvelebila.

„Proto odsud všichni utíkají?" nadzvedla jsem obočí a rozhlédla se po třídě. I nyní k nám každou chvíli někdo pokukoval.

„Nepůsobíš zrovna vřele," odvětil a posadil se vedle mě. Nepodíval se na mě, pozoroval třídu, ale naklonil se blíž, když tiše zašeptal: „A kdyby věděli o tom Glocku, rozhodně by utíkali."

Probodla jsem ho pohledem. Nesnažila jsem se nic namítat. „A jak o něm víš ty?"

Konečně ke mně stočil pohled. Prohlížel si mé rysy - oči, ústa, každou drobnou pihu nebo nedokonalost. „Je zábavný tě zkoumat. To, jak si dáváš pozor, aby ti mikina nevylezla až moc nahoru. Jak si každou chvíli saháš do kapsy a skrz ni se ujišťuješ, že nic není v nepořádku," prozradil mi, čímž mě i zarazil, jak jsem pro pečlivějšího pozorovatele očividná. „Všiml bych si, že máš i tyč, kdybych se nedržel tak daleko."

Zabránila jsem polknutí, ani jsem se nehnula. „To jsem ti o přestávce tak chyběla?" Můj hlas měl znít sebejistě, ale jak se stávalo, v blízkosti atraktivních mužů má přetvářka selhávala.

Pozvedl ruku. Vlasy, které mi spadly do tváře, mi odhrnul na rameno - a já si každou vteřinu toho gesta uvědomovala, že nás všichni pozorují a že toto je krajně nevhodné. „Myslel jsem si, že jsou to drby, ale vážně na tobě něco je."

To je mnou, ozvalo se rázem v mém nitru, ten hlas mě natolik vylekal, div jsem neucukla. Bylo to naschvál, že si On vybíral takové chvíle? Že mě rozhodil pokaždé, kdy se to nejméně hodilo?

A právě i urazil?

Kdybych si v mysli mohla pohrdavě pohodit vlasy a odplivnout, udělala bych to. Ani omylem, ucedila jsem v odpověď. Vzpomínka na náš poslední rozhovor mi vířila myslí, stejně jako temnota pohlcovala mou hruď, putovala mými žilami a nárokovala si každou píď mého těla.

On se usmál, smyslnost jeho hlasu mi vyslala do podbřišku horko. Kdo myslíš, že ti dopřává tak tajemnou auru, Zkázo? zeptal se. Jako by mi jeho drápy sklouzly po zádech, mimoděk jsem sebou škubla slabou bolestí, přestože na mé pocity z tohoto parazita to mělo přesně opačný účinek a i tento náhodný dotek mnou vyslal spíš něco jako -

Tu myšlenku jsem nedokončila, pro své dobro.

Tentokrát se On přímo zasmál a to samé místo pod mou levou lopatkou, které poznamenaly jeho drápy, nyní zalilo zvláštní teplo. Lidi nikdy nejsou takhle zajímaví. Temnota je ale něco, co neznají.