Ten Pravý (druhý díl)

Část 1 Lorelai: Do morku kostí

Pohybuji se pomalu a neslyšně. Jediné, co kolem sebe slyším je vítr v korunách jehličnatých stromů, který vydává jediný zvuk široko daleko. Je to nepříjemný, ale zároveň uklidňující zvuk, jež mi naznačuje, že jsem vzdálená několik desítek kilometrů od civilizace. Celá krajina je pokryta bílým sněhem, který při každém kroku zakřupe pod nohama. V tomto počasí stačí sotva pár kroků a vítr rozfouká všechny stopy, což mi usnadňuje práci s krytím.

Přitáhnu si plášť s kožíškem víc ke krku a kapuci si stáhnu níž, aby mě nefoukalo na krk. Konec února je na Sibiři nejtěžším obdobím na přežití, takže i veteráni, kteří tu žijí celý život, můžou snadno umrznout, pokud se dostatečně teple neoblečou. 

Zpod kapuce mi vykoukne několik dlouhých namrzlých pramínků a okamžitě začnou namrzat. Musím co nejdřív vypadnout, nebo mi začnou odumírat prsty, zanadávám a začnu počítat, kolik hodin jsem už venku. Schovám se těsně za strom a koukám před sebe na menší lesní palouk, obklopen okolním lesem. Vzhlédnu nahoru a podle pozice oblohy poznám, že je skoro čas.

Čekám sotva pár minut, když se na paloučku zjeví osoba, která se začne zmateně rozhlížet kolem. Je tu. Nečekám, hbitě vyrazím a vytáhnu nůž zpod kabátu. Začne šmátrat pod kabátem, jakoby se snažila něco nahmatat. Zatarasím osobě možnost k úniku a napřáhnu nůž k zadní čísti kapuce, kde by měla být krk.

Vítr začne foukat silněji, když se osoba otočí a jediné co vidím, je spadající kapuce, zakrývající zbytek obličeje.

Mám tě.

Nůž po pár vteřinách stáhnu a narovnám se.

„Jsi pomalá," řeknu přísně a osoba si povytáhne kapuci nahoru. Vykoukne na mě mrazem zčervenalý obličej mé nejlepší kamarádky Diany. Má na sobě stejné oblečení jako já s tím rozdílem, že má místo vysokých vyteplených kozaček až po kolena, speciální zateplené sněhule, dělané pro ty, kteří nemají se Sibiřskou zimou žádnou zkušenost.

Její na mikádo střižené blond vlasy neposlušně vykukují zpod kapuce. Promne si ruce, jako to dělá několik posledních dní, když jí přepadne zima, „zpomalila mě vánice na opačném konci," omluví se, ale pohledem neuhne.

Zlepšila se.

Hodně se zlepšila.

Jsme na Sibiři skoro měsíc a náš tvrdý trénink začíná vykazovat výsledky. Poprvé, když jsem jí sdělila trasu a poslala jí do lesa, tak měla 3 hodinové zpoždění. Nedokázala pořádně ani určit směr, natož se držet časového limitu, ale dnes... dnes měla pouze 17 minutové zpoždění, což není tak hrozné. 

Usměju se na ní a ona úsměv mi oplatí. Poplácám jí po rameni a společně se vydáme zpět do bunkru, ze kterého jsme udělali naše provizorní útočiště. Je vzdálené několik desítek kilometrů od hlavního sídla Lapis, zároveň je dost daleko, aby nikdo nezjistil naši polohu. Vím, kam sahá tréninkový rozsah Lapis, takže se nemusíme bát, že by nás překvapili. 

Avšak poslední pohyby Lapis jsou dost znepokojivé.

Do hlavního sídla se již donesla zpráva o smrti nulky a zničení sídla v Kingswoodu. Momentálně se řeší nástupce, který bude zastávat funkci nulky. Nikdo nemá ponětí, že jsem naživu, a tak to zatím také zůstane. Nemůžu se jen tak ukázat na veřejnosti, když jsem na černé listině zabijácké organizace. Navíc mě nemá zrovna v lásce velitel německých Abahigi, Hans, který by si moje znovupovstání z mrtvých náramně užil při mrzačení mého těla. Nemluvě o ostatních zemích, kde je na moji hlavu vypsaná odměna. Myslím, že Rusko patří mezi ně.