Jeho Dívčí Škola

Katolická Škola

Prý jsem nemocný.

Rodiče to říkají. Musím se léčit, ale do nemocnice mě neposlali. Zato bych byl možná radši. Takhle musím chodit každý den do katolické dívčí školy půl hodiny vlakem odsud.

Jmenuji se Eliot. Ale rodiče mi tak neříkají. Říkají mi Alice. To jméno ke mně nesedí. Nelíbí se mi. Je to maličkost které bych si nemusel všímat. Ale i tyhle maličkosti jako je oslovení 'dívenko' místo 'chlepče' mi přijdou nesprávné.

"Alice postav se!" Řekla mi přísným hlasem moje třídní Trachářová. Jediná kdo není z rodiny ví o mé 'nemoci' a slíbila mím rodičům že se mě pokusí vyléčit. Postavil jsem se ze svého místa v lavici a sklopil hlavu do země.

"Nedávala jsi pozor Alice?"
Zeptala se mě s pravítkem v ruce.
Stojím stále se sklopeným pohledem a ani se nehnu. "Takhle se slušné dívky nechovají Alice. Možná by ti pomohlo tu s semnou zůstat po škole a napsat si párkrát 'budu dávat pozor', co ty na to Alice?" Nikdy nečekají upřímnou odpověď. "Ano paní učitelko." Odpověděl jsem poslušně to co se ode mě čekalo.
"Tak tedy dobře. Posaď se" poručila a já poslechl.

Nikdo nemá rád když je po škole.
Ale jsem si jistý že nikdo ne tak jako já.
Nemusím tam většinou jen opisovat danou větu. Ale ještě odpovídat na různé otázky typu 'Alice děvče, jak vyrosteš budeš muset být hodná manželka pro svého manžela. Dáš mu děti a budeš mu uklízet aby byl šťastný. Těšíš se na to jak uděláš svého muže šťastným děvče?'

Tyhle otázky připravuje jenom pro mě. Pokaždé jinou a originální. Prý mě tím léčí.

---

Vešel jsem do mého pokoje tak že si nikdo nevšiml že už jsem doma. Je už tma a jediné co teď chci udělat je že napíšu Erickovy. Můj jediný přítel. Kéž bych mu jen tak mohl říct o mích problémech.

Známe se už tři roky. Našli jsme se na internetu ale na živo jsme se nikdy neviděli. Jenom si píšeme. Věřím mu a mám ho rád ale nemůžu mu říct o mích problémech. Bojím se jak by reagoval kdyby se dozvěděl o mé 'nemoci'.
Možná stejně jako ostatní.
Je lepší když si bude myslet že jsem prostě jen kluk.

Matka je na mě naštvaná a otec ji bije protože neumí porodit normální dítě. Jsem jedináček.  Matka už po třetí potratila protože se otec někdy opije a pak po všech řve, a pak matku i zbije.
Nikdy se do toho nepletu. Je mi to jedno.
Když mi říkají že jsem zrůda, tak jsem zrůda. Jen mích sester co se nenarodily je mi líto. Mohli se mít lépe než já.

Eliot: Ahoj Ericku, promiň že tak pozdě. Byl jsem opět po škole.

Erick: Čau Eli. To je v pohodě. Co jsi provedl?

Eliot: Jen jsem nedával pozor. Ale přísahal bych že v tu dobu nic neříkala.

Erick: jasně že ne. Hej víš jak jsme se bavili o tom že nemáme kámoše na živo?

Eliot: co s tím?

Erick: můžeme se sejít!

Eliot: to není dobrý nápad.

Erick: proč? Je ti šedesát a jseš na mladší než jsem já?

Eliot: přesně tak.

Jistě že bych se s ním chtěl setkat. Ale je tu něco co mi chybí a já mu řekl že to mám. Je úžasný člověk a i přes všechno co se mi může stát, on mi drží úsměv na rtech. Je to můj nejlepší kamarád.