Jeho Dívčí Škola

Proč jsem nebyl ticho

Už jsem skoro spal když jsem uslyšel klíč v zámku. Otec přišel domů.
"Alice. Pojď sem." Nakázal naštvaným a podnapilím tónem.
Vyšel jsem ze svého pokoje a postavil jsem se před svého opilého otce.
"Psala mi tvá učitelka." Řekl tak že jsem mu málem nerozuměl.

"Za co jsi byla po škole?" Zeptal se mě.
"Nedával jsem pozor" řekl jsem a zatvářil se tak aby otec viděl že je mi líto co jsem provedl a nedal mu záminku mě uhodit.
"Chtěla jsi říct 'nedávala jsem pozor'?" Štěkl po mně. Ani jsem si neuvědomil že jsem o sobě mluvil v mužském rodě.
"Ne. Nechtěl." Řekl jsem si pro sebe ani nevím proč. Vypadlo to ze mě a teď jen doufám že mě přez jeho opilost otec neslyšel. "Co že jsi to řekla?" Slyšel mě.
Na výběr byli dvě věci. Uhnout blížící se ráně a nebo si to opět nechat líbit.

Rozhodl bych se tak že bych uhnul kdyby to opravdu bylo na výběr. Nebylo. V obličeji jsem ucítil ostrou bolest a v puse pachuť krve. "Jak to s semnou mluvíš ty děvko?!" Zařval můj podnapilý tatínek.

Utřel jsem si obličej a zadíval se do země.
Neobvážím se mu podívat do očí. Ne když vím čeho je schopný. Ucítil jsem další bolest ale tentokrát mi nedal pěstí ale zatáhl mi za vlasy a smekl mou hlavou tak ať se mu dívám do očí.
"Dívej se na mě když s tebou mluvím." Přikázal. "Omlouvám se otče" řekl jsem aby slyšel to co slyšet chce a mně dal pokoj.

"Ahoj zlato" do chodby přišla matka.
Začali se samozřejmě vítat a jako správný rodičovský přístup zazdili to že mi očividně vyrazil zub. Vyšel jsem do koupelny a vypláchnul si pusu od krve.
Vyplivl jsem kus zubu. To znamená že tam po něm ještě něco zbylo. Nepředpokládám že by mě mí milující rodiče objednali k zubaři.

Otevřel jsem skříňku a vytáhl z ní pinzetu. Doufám že to půjde ní a nebudu potřebovat kleště. Nahnul jsem se k zrcadlu a otevřel pusu ať vidím na ten kus zubu. Chytl jsem ho tou pinzetou a zatáhl. Zasyčel jsem bolestí ale v sevření kleští jsem nepolevil. Ještě víc jsem zabral a prudce škubl kleštěmi z pusy ven. Zub spadl do umyvadla a já vyplivl trochu krve. Znovu jsem si umyl pusu a napil se trochu vody z kohoutku.

Koukal jsem se na sebe v odraze zrcadla. Nelíbilo se mi to co vidím, tak jako pokaždé když se na sebe koukám. Dlouhé vlasy až po ramena a nadzvednuté tryčko na hrudníku pod kterým se rýsovalo mé ženské tělo.

Vztek za všechno co se mi kdy stalo se nahromadil a já zlostně upíral zrak na odraz v zrcadle. Před očima mi probliknul špatný obraz a já v rukou držel mně tak dobře známí nástroj. Už mockrát jsem tuhle věc použil abych se dostal z tohohle světa. Vždy bezúspěšně. Tentokrát s ním ale nezamýšlím nic co by mě odsud dostalo ale něco co mi pobyt zde možná i znepříjemní. Na tom mi ale nezáleželo. Záleželo jen na tom co jsem chtěl já. A já chci být sám sebou.

Zatáhl jsem za jeden pramínek a jemně po něm přejel čepelí ostrých nůžek. Vlasy spadly na zem a ruka s nůžkami sama začala kroužit a stříhat všechny ty nadbytečné vlasy. Až jsem tam nakonec stál já. Všude okolo vlasy. V mích očích slzy radosti nashromážděné za ty roky kdy nebyli potřeba a v ruce nůžky kterými jsem si pomohl ke štěstí. Aspoň na chvíli jsem to já.

Až v tom okamžiku koukání se do zrcadla na svůj odraz mi došlo co jsem provedl a jaké budou následky.