Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

15.

"R-rád tě vidím... To-todoroki." špitl Deku, když jsme vešli do kuchyně. Ani se na něj nepodíval. Šel jsem ke konvici na vodu a nechal ji vařit. "Dáte si něco?" zeptal jsem se, když jsem vytahovat hrnky. "Ne díky." odmítl Deku, koutkem oka jsem si všiml jak na mě hledí. Jakmile se naše pohledy setkaly, rychle uhl. "Já si dám kafe."
"A co ty Haru." připravoval jsem dva hrnky na kafe a čekal na poslední odpověď. "Od tebe nic nechci." zapištěl "Je mi jedno jestli si taky můj táta, ale ne pro mě... kde si byl když to měl tatínek těžké... když plakal?!" zakřičel a seskočil ze židličky. Otočil jsem se na něj celým tělem. Měl jsem prázdný výraz, nedokázal jsem vůči němu cítit sebemenší zlost. Je jasné, že mě jen tak z ničeho nic nebude brát za rodiče. Sám na takovou zodpovědnost nejsem připravený, ale přes to se chci snažit. Nemusím být pro něj hned táta, ale menší respekt by neuškodil, to chce ale čas. "Haru... posaď se." Deku mírně zvýšil hlas na kluka a otočil se čelem k nám. "Jak mu vůbec můžeš věřit, tatínku. Známe ho jenom pár dní. Co když nám něco provede, jako tamti špatní lidé? Co když je taky zlý a proto nám zničil domeček a jsme teď tady." zamračil se na mě prcek co zatínal malinké ručičky v pěsti. "Haru... s Kacchanem se známe dlouho a teď pojď, půjdem si hrát na hrdiny?" usmál se nakonec Deku a než sme s Půlencem stačili cokoli říct, byli fuč.

"Ten Haru tě asi tak moc miluje, co?" poškleboval se mi a nehezky se na mě zaculil "Nepovídej." zabručel jsem a zalil jsem připravený hrnky horkou vodou. Spolu s nima jsem se opět posadil zpět ke stolu. "Dík... co teď? Kam půjde? Víš... no, mě napadlo, že jestli by třeba nechtěl ke m-"
"Bude bydlet u mě... on i Haru." zarazil jsem ho rychle. To určitě, Deku je můj- počkat, co? Na co to kurva myslím! Cítil jsem jak se mi do tváří nahrnula krev. "Tady? Je to tu docela malý - hej, si v pohodě?" usrkl si z hrnku a přihmouřenýma očima mě skenoval.
"Jo, proč bych nebyl?" optal jsem se poněkud přišktceným tónem. "Z minuty na minutu si úplně zrudl... nemáš horečku? Nechytil si v té Kanadě něco?"
"Co se staráš! Tobě může být jedno co se mnou je." odsekl jsem a skřížil ruce na hrudi. "To je fuk, ale... vězně je chceš nechat tady... víš, já mám celkem dost velký dům... mohli by tam být." pokrčil rameny a bavil se se mnou jako bychom hovořili o počasí. "Taky mám dům, abys věděl." přihmouřil jsem na něj oči. O co mu jde? Chce mít Dekua pod dohledem? Chce Harua u sebe? Nebo jim chce, z dobré vůle, pomoct? Chce ho snad mít jen pro sebe? Má ho snad rád?! Rád jakože rád? Nebo je pro něj jen kamarád? Sakra co to mám za myšlenky?! Nah, Todoroki je sice jeho kamarád, ale i tak- ne přestaň, Bakugo! Přestaň, zatracený myšlenky.

"Oh, to je fajn... kdy tam s Haruem půjde?"
"No, asi by jsme tam mohli odjet zítra-"
"Ty tam budeš taky?" nadzvedl nechápavě jedno z jeho barevných obočí. "Ovšem, že tam budu taky! Co sis myslel? Nenechám v to Dekua samotnýho, teď už ne. A navíc je to můj dům." zavrčel jsem na něj. Co s ním do prdele je? Praštil se cestou do hlavy?

Zbytek jeho návštěvy už byl snesitelnějí. Na téma Deku a jeho minulost, budoucnost a problémy jsme už neřešili a po nějaký době se k nám s prckem připojil i Deku. Vypadal pořád dost roztěkaně, ale už se s námi, a hlavně s Todorokim, dokázal normálně bavit.

619 slov