I
Teplé paprsky jitřenky mizí,
vychází krásná čistá luna ryzí.
Krásný to pohled na nebeský skvost,
pro lidi města to však znamená velkou úzkost.
Stačí, aby pouze letmo vylezla,
nad špičaté hory,
nad zelené stromy,
v ten moment krev v žilách zamrzá.
Proč se bát kulaté luny?
Vždyť vždy ozáří staré rohy.
Stačí však jen maličký paprsek,
pouze jeden maličký paprsek,
a cosi zlého ožívá v lese,
děsivé vití ven line se.
Les ožívá skřeky a štěky,
poté se však ozve hromový hlas,
a les ulehne do ticha znovu zas,
tmavým lesem zní jen kroky.
To Varcolak,
král vlkodlak,
ze spánku vstal,
a i jeho lid s ním povstal.
Napůl vlk, napůl člověk,
třikrát větší než muž,
tesáky a drápy jako nůž.
Sám zažil i pravěk.
Starý a silný jako bůh,
toť on, co založil tento druh.
Ničí lidské světy,
i krásné zahrady a květy.
Toť ďáblův potomek,
Varcolak,
Varcolak,
lidsko-vlčí spratek.
Jeho děti křičí a řvou,
moc se těší až se nažerou.
Dlouhý byl jejich spánek,
v knihách by zabral mnoho stránek.
Král seskočil ze svého trůnu,
jeho děti se kloní,
sliny se v ústech rojí.
Čekají až je vyzve k honu.
