Jeho Dívčí Škola

Kousek štěstí

Nehodlal jsem se ten den vracet domů.
Erickovi to nijak nevadilo.
Vypadalo to jako že nikam nespěchá.
Seděli jsme na lavičce a povídali si.
Začalo se stmívat a mě začala být zima.
Natáhl jsem se po mém batohu a vytáhl z něj mikinu, co jsem si následně oblékl.
Erick pochopil že je mi zima a tak se přitiskl blíž ke mně.
Zarazil jsem se a lehce jsem znervózněl.
"Aby nám nebylo zima." Vysvětlil mi můj nejlepší kamarád.
Přikývl jsem a přitiskl jsem se k němu na spět.

Leželi jsme tam na sobě až nakonec byla tma a já byl ospalý. Nevěděl jsem jak ale když jsem přivřel své ospalé oči, už jsem je neotevřel na stejném místě jako jsem je zavřel. Ležel jsem v posteli. Nebyla to má postel. Posadil jsem se a rozhlédl se po místnosti. Pokoj o něco větší jak ten můj. Bílé zdi, na nich plakáty superhrdinů a anime postaviček. Černé skříně a koberec a... gauč na kterém ležel Erick.

Jsem v Erickově pokoji.

Zůstal jsem sedět a díval se na Ericka jak v klidu oddechuje.
Je tak vysoký že mu nohy přesahovali přes okraj gauče. Na sobě měl černé tryčko se superhrdinským potiskem a černé tepláky. Měl rozcuchané vlasy a když jsem se mu podíval do obličeje uvědomil jsem si že už v klidu neoddychuje ale pozoruje mě jak si ho prohlížím.

Jeho hnědé oči mě propalovaly pohledem, ani ne naštvaným ani ne zmateným. Jeho pohled byl spokojený. Uhnul jsem pohledem když jsem si uvědomil že se na něj furt bez hnutí koukám.

"Dobré ráno Eli" řekl mi rozespalým hlasem Erick. "Dobré Ericku... Děkuji, že jsi mě- ehm ty jsi mě sem donesl?" Zeptal jsem se ho a rozhlédl se znovu po jeho pokoji. "Byla mi zima a nechtěl jsem tě tam nechat samotného." Řekl prostě a vstal z gauče. "Děkuji" řekl jsem tupě.
"Tvoji rodiče-" chtěl jsem se zeptat ale Erick mě přerušil. "Nejsou doma." Usmál se sám nad sebou jak věděl na co se chci zeptat. Znovu jsem obrátil pohled k jeho plakátům.

"Máš hlad?" Zeptal se mě a vydal se ke dveřím. Slušně bych mu řekl že ne aby si nedělal starosti ale pravdou bylo že jsem umíral hlady. Přikývl jsem tedy a rychle se vydal za ním.

Pokynul mi hlavou ať se posadím ke stolu a sám začal něco dělat za kuchyňskou linkou. Neviděl jsem co dělal ale vonělo to úžasně. Za nedlouho přede mě postavil talíř lívanců a javorový sirup.
Poděkoval jsem mu a společně jsme se pustili do jídla.

Bylo to vynikající. Lepší lívance jsem nejedl. Podíval jsem se na mobil co jsem měl naštěstí v kapse a zjistil jsem že už je devět hodin pryč. Lehce jsem se zalekl jestli si o mně rodiče nebudou dělat starosti. Nikdy jsem nebyl venku dýl jak tři hodiny. Vlastně jsem nikdy nemusel být venku dýl jak tři hodiny. Neměl jsem kamarády se kterými bych chodil ven. Mám jenom Ericka. Můj jediný kousíček štěstí v mém životě.

Poděkoval jsem mu za snídani a vzal si svůj batoh. "Už budu muset jít. Už takhle to bude doma problém tak to nechci ještě zhoršovat... Řekl jsem a usmál se na Ericka. "Doufám že zase někdy půjdeme ven." Řekl Erick a objal mě kolem ramen.
Objetí jsem mu opětoval a pak jsem odešel ze dveří ven. Neměl jsem ponětí kudy jít ale navigace mi naštěstí pomohla.

Za chvíli jsem stál přede dveřmi mého domu a sbíral nervy k jejich otevření.
Konečně jsem se odhodlal a vešel dovnitř.

Matka hnedka stála přede dveřmi s rozzuřeným a přísným výrazem. Otec hned za ní. "Sbal si věci. Jdeš bydlet k dědovi." Řekl otec.