Slunce odchází (oneshot, Johnlock)

1.

Bylo pozdě kolem 2 ranní, normální Angličané v tuhle hodinu spí, venku najede možná tak opilce nebo bezdomovce. Nikdo by se ani nedivil, kdyby se před domem objevila ta kočka, co Mrs. Hudson hledá přes týden. Věděl jsem přesně kde je, ale nechtěl jsem, aby její hledání už zmíněná Mrs. Hudson měla tak lehké.

Právě jsem ležel vzhůru nohama na svém křesle, cítil moje kudrnaté vlasy, jak se letmo dotýkají podlahy na které byl jenom prach a špína. Musel jsem očividně také zhubnout, protože moje bílé tričko a modré kalhoty, které měly na sobě bílé proužky, vše na mě vypadlo jako kdyby jste oblékli kostru a čekali na její ožití.

Moje paže byly samý flíček po jehlách, moje ruce se mi příšerně klepaly, že jsem byl skoro neschopný jsi dát další dávku, kterou moje zničené tělo vyžadovalo. Vzal jsem jehlu a do ní dával další roztok, který měl ulehčit moje trápení. Poté co jsem roztok natáhl do jehly, jsem jí vrazil po pár pokusech do své paže a přišla ta euforie, co jsem tak moc potřeboval.

Zavřel jsem oči a představil jsi jedno ráno, jak stojí v kuchyni, dělá snídani a u toho nadává, že na něj opěrný o zeď koukám a nejdu mu pomoc. Přišel jsem tedy k němu a vzal ho okolo pasu přitulil se a dál mu pusu na jeho odhalené rameno "Ale Pane doktore, vás nejde očumovat, vypadáte jako trpaslík, co se snaží dělat velké věci" řekl jsem a nakonci věty jsem se rozesmál, věděl jsem jak nenávidí, když jsi dobírám jeho výšku. Podle toho vypadl i jeho výraz když se otočil byl tak naštvaný, až zčervenal "Takže já jsem trpaslík, chceš vojnu?" řekl docela vážně a zpátky se otočil ke sporáku aby se nespálila vajíčka "A co jinýho, jseš malej a stále naštvanej, to snad trpaslíci dělají, ne?" položil jsem další ze svích argumentů a poté se opřel o linku a koukal na něj, protože mě přestalo bavit stát za jeho zádama a nevidět jeho naštvaný obličej "Sherlocku já ti přerazím vařečkou pokud mi ještě jednou řekneš trpaslíků" podíval se na mě smyslem, že mi vypálí brzo duši, ale to já už ho měl stálého ve svém obejít a něžně ho políbil "Trpaslíku" usmál jsem se na něj i když jsem věděl, jak tohle slovo z ním zamává " víš co? Nebudu se rozčilovat s královnou drama" dotáhl se z mého objetí a šel do koupelny.

Z mé vzpomínky mě ale probudil ten mizerný zvonek, několik jsem ho dal do lednice a on se zase nějakým způsobem objevil u venkovních dveří, byla to záhada co jsem nemohl vyřešit. Neměl jsem teď náladu na nikdo, hlavě když být vypadl jako by tady žila mrtvola, ona tady vlastně jedná žila, ano hádáte správě, jsem to já. Byt vypadal příšerně všude byly pohlazené lahvičky a krabičky od jídla, papíry, zpousty knih a byla tu skoro naprostá tma, záclony zakryly venkovní světlo, napsedy jsem ho viděl před 3 týdny, jediná věc co přinášelo zdroj energie byla baterka položena na zemi vedle křesla.

Samozřejmě by to nebyla Mrs. Hudson která šla otevřít, bylo přibližně 5 ráno, asi si říkáte co dělá moje domácí tak brzo vzhůru, řeknu vám to jednoduše, dneska je středa to znamená že jde nakupovat teď ráno aby měla čerstvé pečivo. Slyšel jsem jak se tam dole s Mycroftem vybavuje a potom jak jde po schodech, přál jsem jsi aby z nich spadl a nevešel do temné místnosti zvané obývák, moje přání ale nebylo vyslyšeno a milý bartr začal otevírat pomalu dveře. Prvně se málem udusila tím smradem který je po celém bytě, pousmál jsem se tomu, poté když stál uvnitř se otočil aby dveře zpátky zavřel. Můj bratr není moc milý člověk, takže hned po uzavření dveří přišel k oknům, po cestě se zase málem přerazil o bordel na zemi, odložil deštník natáhl svoje dlouhé ruce a odtál záclony. Moje oči dostali nepříjemný šok, zavřel jsem je a položil přes ně ruku "Také tě zdravím bratře" řekl jsem v sarkastickým hlasem. Můj bratr mi ale neodpověděl bylo mi to divné, tak jsem se na něj podíval co se mu hodí hlavou, bohužel moje dedukční schopnosti z drogovaným mozek moc použít nešly " Už v tom zase jedeš bratře? Tohle tvé problémy nevyřeší, nech mně pomoc ti" znělo to docela vážně, cítl jsem z něj strach a starost, ale to bylo nemožné, však je to Mycroft "Nevím proč vůbec to zkoušíš, když víš jak bude znít má odpovědět" rypl jsem si do něj "John by tohle nechtěl bratře" když zmínil jeho jméno, tak jsem se rychle postavil a přišel k němu " Nikdy opakuju, nikdy předemnou nevyslovuj jeho jméno!!" šel jsem jsi zpátky sednou a snažil se zadržet slzy "Bratře, přestaň se tady vinit za co nemůžeš, přestaň žít v minulosti, sebr se ty namyšlený sociopate a běž dál z tady toho začarovaného kruhu, tohle jsem ti už měl předat dávno" Mycroft vytáhl z kapsy obálku ve které byl dopis, já už měl sice oči plné slz které tekly po mé tváři, dal jsem jsi obličej do dlaní a tiše brečel dál, můj bratr přicházel ke mně, sevřel mě ve svém objetí což jsem vůbec nečekal, že můj bratr je vůbec takového činu schopen. Byl jsem tak slabý že mi bylo jedno bratrovo objetí, naopak jsem byl rád když to udělal a já se mu do náruče přitiskl více "Teď odejdu bratře myslím, že tohle John napsal jenom pro tebe" odtrhal se z objetí obálku mi nechal na stole, popadl svůj deštník a zamířil ke dveřím, ve kterých se vytratil.

V okamžitý moment když bratříček odešel jsem přistoupil ke stolu, vzal obálku ze které jsem vytáhl papír, který byl popsány Johnovím písmem. Lehl jsem si na gauč a přemýšlel jestli to mám začít číst, byl jsem zvědavý ale zároveň jsem věděl, že mi ještě víc ublíží ale zvědavost mi nedala a já začal číst.

Dopis :

Přemýšlím, co bych měl napsat na začátek tohoto dopisu. V hlavě toho mám spoustu, ale zároveň nic. Nevím, čím to je. Možná tím, že moc přemýšlím. Přemýšlím o jedné věci a jednom člověku... o tobě. Stále a nepřetržitě si promítám všechno, co jsme spolu zažili. Zdá se mi to jako chvíle. Všechno je těžké, všechno bolí. I ta sebemenší vzpomínka na tebe. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, co bych mohla bez tebe dělat. Jak špatně se budu cítit. Jak láska bolí a bodá. Nikdy jsem si to neuvědomoval a to z jediného důvodu. Měla jsem tebe. Byla jsem plný štěstí a připadal jsem si moc šťastný. Jen jediný okamžik během chviličky nám změnil celý život. Když jsem zjtil, že mám nádor na mozku, celý svět se mi přetočil vzhůru nohama. Neměl jsem sílu, ti to říct, protože jsem věděl přesně jak budeš reagovat, pověděl jsem jenom Mycroftovi, který mi dal jeho slib mlčení. Chci tím říct, že moje smrt není tvoje chyba, není to tvoje chyba, že si nestihl Moriartyho v čas zastavit. Moje smrt vyřešila případ a ukončila tak i moje trápení z nemocí. Byl jsem přípravný Sherlocku, věř mi že svojí oběť Moriartymu jsem si vybral sám. Teď už jsem asi na druhé straně břehu, ale i tam tě nikdy nepřestanu milovat.

Tvůj John Watson

Už jsem nemohl dál, všechno ta na mě padlo, zlost, smutek, nenávist měl jsem jednoduše zlomené srdce, které se nedá ničím vyléčit. I když tu byl jeden způsob, který by mě toho pocitu mohl zbavit navždy.

Vstanul jsem a přešel ke svému křeslu, zvohl se a z pod křesla vytáhl pistoli s posledním nábojem, šel jsem si sednou zpátky na gauč. Namířil jsem pistoli do mé pusy a začal mačkat spoušť ze slovy "Miluju tě Johne"

Doufám, že se vám tento příběh líbil, protože jsem ho psala skoro měsíc, dala jsem si vážně záležet, aby byl dobře popsány, tak sand se vám to líbí. Moc se omlouvám za takový konec, ale to víte.... Všechno nekončí hezky.
Děkuju že jste příběh dočetli až do konce, vaše Pupič 🤗