Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

18.

Bydlíme tu už několik týdnů. Deku si většinou hraje s prckem, zatím co já jsem na pár hodin u Půlence v kanclu a třídím či vyřizuju nějaký podle mě zbytečný papíry. Jelikož nemám o peníze nouzy, stačí mi tam pobýt ani ne pět hodin. Plat je vysoký, a to že jsem hrdina číslo jedna má své výhody. Všichni mi podlézají, i když ze mě mají většinou strach.

Doma jsem vždy ten co vaří. Deku má definitivně zakázáno chodit do kuchyně. Nevím jak, ale podařilo se mu jídlo spálit způsobem, že skutečně hořelo. Ale nejvíc mě sere, že jíme ve čtyřech. Poslední dobou tu je Půlenec pečenej vařenej. Ani bych se nedivil, kdyby se rovnou nenastěhoval. Což by bylo poslední co by kdy udělal. S prckem taky suprově vycházejí. Mě nemá rád jen proto, že jsem taky jeho otec co s ním a Dekuem nebyl od začátku, tečka. Jiný důvod nemá. Já bych se o něj těch pět let klidně staral, kdybych věděl, že vůbec existuje. Jenže to malý kluk nepochopí.

Teď nějakou dobu už to moc nedávám. Hlavně, když se s Dekuem objevíme někde osamotě. Pořád mě to k němu táhne. Jenže já mu nechci ublížit. Nevím jestli mě má pořád rád. Ale já bych chtěl. Chtěl bych jeho. Nevím jestli mám něco zkusit nebo ho mám nechat být. Ale co když něco zkusím, ale on odmítne? Dokázal bych se ho vzdát, když budem stále bydlet pod jednou střechou? Snesl bych to? Bolelo by to víc než teď? Nikdy jsem nikoho nechtěl jako teď jeho. Vždy to byla známost na noc. Ano, byli jisté výjimky, kdy jsem se s někým scházel déle, ale to bylo jen o sexu. Nebyl to žádný vztah, ony stejně spali i s jinými, když byli se mnou a mě to bylo jedno. U něj, ale chci, aby byl jen můj. Chci mít s ním vztah, protože... protože ho miluju. Sakra tak to je se mnou zlý. Já se do něj vážně zamiloval a to jsem to pořád popíral a teď chci, aby byl můj. Bože, už vidím ten pobavený a vítězný výraz Půlence.

Cink

Vytáhl jsem mobil ze zadní kapsy a podíval se co přišlo. Mírně jsem vykulil oči. Je to pět let a já si to upozornění nikdy nevypl. Je patnáctého... Deku má dneska narozky. Dnes je mu dvacet pět.
...
Za chvíli jdu do práce. Tam budu mít dost času pro něj něco vymyslet.

Dodělal jsem snídani a nasedl do auta. V kanclu toho tentokrát nebylo moc. Zbytek dne jsem měl vesměs volno a ani tak mě nic nenapadlo. Najednou se líně otevřeli dveře. Vešel Půlenec co byl nosem zabořený do nějakýho spisu. "Hele Bakugo, ještě se koukni na tohle a můžeš jít." zavřel desky a položil mi je na stůl. Právě mě něco napadlo. "Jasně... a hele Todoroki, pomůžeš mi s něčím?" přepl jsem na vtíravej tón a neutrálně ho pozoroval. "S čím zrovna ty chceš pomoct?" nadzvedl jedno obočí a přešlápl na místě. Zkusím to, dneska to musím zkusit. "Vzal bys dnes k sobě kluka? Tebe má rád, určitě mu to vadit nebude. Nejraději by se mě zbavil."
"Proč? Jako nevidím v tom problém, ale..."

"No tak prosím... aspoň dnes. Myslím, že zrovna u tebe problémy dělat nebude." zaprosil jsem. Půlencův obličej úplně zkameněl. Není zvyklí, že o něco prosím a ještě k tomu jeho. Nakonec přikývl. "Fajn, kdy ho mám vyzvednout?"
"V šest se stav." odkýval mi to a zmizel. Já zatím dodělal poslední papíry co mi přinesl a mířil jsem do auta. Místo domů, jsem ale jel ještě do centra. Nakoupil jsem několik ingrediencí na Katsudon a rovnou i nakoupil co nám chybělo. Začal jsem se rozhlížet po nějakým dárku. Netušil jsem co mu vzít. Dřív bych koupil něco s All Mightem, ale co jsem slyšel, tak od jeho smrti vyhodil vše co mělo s ním něco společného. Nevím kolik je na tom pravdy, ale několik měsíců o něm nikdo nevěděl. Pak se záhadně objevil s tím svým tipickým úsměvem a dělal jako nic. To ale bylo asi před šesti lety.

Přebíhal jsem z jednoho obchodu k druhýmu a nic. Nakonec jsem skončil v klenotnictví, i když jsem se tomu vyhýbal obloukem. Deku není ženská, ale nosil by nějaký šperk? Třeba náramek? Hele, oni tu jsou i hodinky, fajn, to by šlo. Nějaký pěkný jsem vybral. K tomu ještě velkou čokoládu a jel jsem domů. Byla teprve jedna, v tenhle čas většinou i přicházím. "Kacchane, jak to dnes šlo? Stalo se něco? Byli tam nějaký záporáci nebo si byl zase zavřený v kanclu?" stále stejné otázky. Vždy když přijdu mele to samý. Mám dojem, že by tam nejraději chodil semnou i kdyby musel jen sedět a čučet. Musí ho to tu už štvát. Povzdechl jsem si a zakroutil hlavu v záporu "Ne, vše při starém. Dnes toho, ale bylo míň." odnesl jsem věci do kuchyně. Tašku s hodinkama a čokoládou jsem rychle dal k sobě a začal jsem vybalovat nákup. Dokoupil jsem lednici, takže by nemělo být divný, že mám věci i na Katsudon. Teda doufám. "Ah, takže si rovnou zajel nakoupit, to je fajn." usmál se na mě a pomohl mi uklidit věci. "Jo... hele, Deku... Todoroki se mě ptal jestli může dneska u něj Haru přespat." začal jsem, zatím co jsem zavřel lednici s posledním jídlem co jsem tam vložil. "Cože? No já nevím. Co když se něco stane?" koukal na mě splašeně a nejistě. "A navíc Haru asi nebude chtít, vždyť sám nikde ještě nebyl... je mu jen pět." začal si nervózně žmoulat triko a koukal na mě roztřesenýma očima. "Nemysl-"
"Tatíiiii, já chci jít k dvoubarevnýmu strejdovi. Prosíiiiim." prcek náhle vyběhl do kuchyně a objal Dekua okolo nohy. Koukal se na něj štěněčíma očima. "No... no tak dobře." svolil po chvilkovém rozmýšlení. "Jóooo" zaradoval se prcek a začal skákat dokola radostí. "Kdy si pro Harua přijde?" otočil se na mě. "V šest." musím ještě Půlenci napsat, že to je jako jeho nápad a ne můj.

***

Deku si opět hrál s Haruem a já se pomalu pouštěl do vaření. Většinou za mnou nechodí, když vařím, tak doufám že to dnes neporuší. Po hodince jsem měl hotovo. Začal jsem připravovat stůl, když zazvonil zvonek. Bylo přesně šest. Deku šel otevřít, nevím co říkali, ale dlouho se nevybavovali.

"Pořád si nemyslím, že je to dobrý nápad-... K-kacchane... c-co to?"
"Vše nejlepší... Deku." usmál jsem se na něj a pokynul mu, aby se posadil. "Já mám narozeniny? A-a tys mi udělal Katsudon?" zakryl si dlaní ústa a křečovitě se sehl. "Deku?" co mu je? Je mu blbě? Nelíbí se mu to? Je to moc? Mám mu vůbec dávat ten dárek? Proč tu jsou samý otázky a žádná odpověď? "Deku, si v pohodě?" obešel jsem stůl a opatrně mu položil ruku na rameno. V mžiku mě svíral v objetí. "Já... děkuji. Už pět let jsem je neslavil, že jsem zapomněl na něco takového jako jsou mé narozeniny. Pro mě byl už jen Haru. Díky, že si mi je připomněl." zaskřehotal mi do ucha. Usmál jsem se. Chvíli jsem ještě setrval v jeho blízkosti a pak se odtáhl. "Něco pro tebe mám." otočil jsem se ke skříňce a vytáhl dárkovou tašku. "Ježíš, nemusels za mě zbytečně utrácet, já nic-"
"Není to zbytečný, pokud ti to udělá aspoň trochu radost." řekl jsem a dal mu tašku. Rozklepaně ji příjmul a podíval se. Nad čokoládou se přímo rozzářil, ale když spatřil hodinky, vypadal docela vyděšeně. "Co, nelíbí se ti? Jestli chceš můžem je vyměnit-"
"To ne, o to nejde, já jen... to nedělej prosím, udělal si mi radost, opravdu, ale nemusíš mi kupovat drahé dárky." po tomhle se na mě nechtěl už podívat. Zarytě koukal na stříbrné hodiny v krabičce. Přistoupil jsem k němu a nadzvedl mu hlavu, abych mu viděl do obličeje. "Dobře, jestli si to přeješ, nebudu za tebe tolik utrácet, i když mi to nedělá sebemenší problém, ale aspoň tenhle si užij, jestli se ti skutečně líbí." usmál jsem se na něj a pohladil ho po prstech, ve kterých držel krabičku. Jeho tváře mírně zrůžověli. Byli jsme tak blízko, ale teď nesmím nic pokazit, nesmím ho vylekat. Odtáhl jsem se a opět se posadil. "Najíme se dokud to je teplé?"
"Eh, jo jasně, díky... Kacchane." potěšeně se usmál a sám se pustil do jídla. Panovala pohodová atmosféra a vypadalo to dobře.

"Nepřipijeme si na tebe?" po jídle jsem ze skříňky vytáhl bílí víno a sklenky. "Tak, když už slavíme, proč ne."

1406 slov