Four kings || Sherlock I.

Letiště

Z pohledu Sherlocka

Šli jsme rychlým tempem, většinou zapadlými, uličkami Říma. Najednou Salome zabočila ostře do leva. Museli jsme si s Johnem popoběhnout. Stála tam motorka, dost velká, aby se na ní vešli tři lidi. Salome se pokoušela jí jakkoliv nastartovat. John nám mezi tím rozdal přilby. Nakonec se jí motorka podařila nastartovat. Už jsem si sedal dopředu, ale Salome mě zastavila.

„Budu řídit já. Zaprvé ty jseš zfetovanej, a já se chci dožít svých příštích narozenin. A zadruhé, pokud mi nevěříš, tak ti klidně ukážu řidičák, na policii jsme měli zkoušky z řízení auta, motorky, lehké stíhačky a jízdy na koni! Takže řídit budu já.“ domluvila a sedla si dopředu. Já si sednul za ní a sepjal jí ruce okolo pasu. John pořád stál vedle motorky a koukal na nás.

„Nerada to říkám, ale přisuň se víc ke mně.“ sdělila mi lehce naštvaně Salome a já se přisunul blíž k ní. Doslova jsem jí teď musel obejmout. „Johne, tak teď už si můžeš sednout.“

Nevím, jak jsme se tam napresovali, ale byli jsme tam tři narvaní na motorce pro dva. John se mě držel za ramena, já Salome za pas a ona doslova ležela na řídítkách. Dělalo se mi zase blbě, ale na motorce jsem si těžko mohl aplikovat morfium. Nejhorší to bylo na kruhovém objezdu, kdyby mě Salome s Johnem v čas nechytili, tak bych asi vypadl. Dojeli jsme v pohodě na letiště a v našich prohozených a sebraných věcech. Nechali jsme motorku na parkovišti a rozběhli se a zastavili za ní. Salome s Johnem se začali dohadovat, jak si vyzvednout lístky a dostat se do letadla. Já jsem nenápadně zmizel. Vlezl jsem okýnkem na záchody, zalezl do kabinky a aplikoval si morfium, poslední dávku, více už mi totiž nezbývalo. Vyšel jsem ven, ukradl plánek letiště a rozhlídl se kolem. Poté jsem se stejnou cestu dostal k Johnovi a Salome, kteří se pořád ještě dohadovali. Postavil jsem se mezi ně a rozložil plánek.

„Přestaňte se dohadovat, jste jako manželé po dvaceti letech, svatbu jste měli před půl rokem a jste navíc sourozenci, takže mlčte.“ oba dva se na mne podívali a konečně zmlkli. Vytáhnul jsem si černou fixu a otevřel ji.

„Tady jsou kamery,“ začal jsem a označil kroužkem místa, kde jsem našel kamery a poté zakresloval vše, o čem jsem mluvil „které se otáčejí do úhlu přibližně 100°, mezi dvěma kamerami je slepí bod cca 30°. Každá se otáčí přesně 19,5 vteřin. Pokladna je tady, 1-5 jsou zavřené a my musíme ke 12, protože tam je jedna ženská, která strašně špatně vidí a bude mít problém zkontrolovat tvojí občanku Salome. A jenom tak orientačně tady a tady je policie, těm se musíme obloukem vyhnut. Tak a teď cesta. Já jsem tam vlezl okénkem na záchodech, ale tamtudy nemůžeme, Salome je holka, vypadalo by to divně. Tak tam vlezeme tudy, přes sklad. Pak půjdeme tudy pak tudy a nakonec zahneme tady. Ale musíme se k pokladnám dostat přesně do pěti minut, protože pak budeme mít velkou pravděpodobnost, že nás zachytí kamera. Až budeme mít letenky tak nesmíme přes odbavovací přepážku. Zaprvé, je tam opět policie a za druhé, vy dva máte zbraně. Dá se to obejít přes tyhle sklady, ale bude potřeba vstupní karta, o to se postará John. Má vojenský odznak, tak by si s nimi mohl rozumět. Potom se v klidu dostaneme na runway, kde bude přistávat letadlo, a my musíme nastoupit do páté řady na pravé straně, protože policie přijede tak deset minut před odletem. Půjde zepředu a bude brát každou třetí sedačku a budou vybírat svobodné lidi. John bude tím pádem sedět u okna, já uprostřed a Salome v uličce. Jak se chovat, aby nás nechytili, to vám řeknu v letadle. Můžeme jít.“ dopověděl jsem svůj plán, složil mapu a schoval jí do batohu. Poté jsem se podíval na Salome a Johna, který na mě koukal a otevřenou pusou. Salome na mne koukala napůl naštvaně a napůl překvapeně.

Tak další kapitola je tady. Doufám, že se vám líbila. Salome umí řídit dokonce i stíhačku, Sherlock je na drogách. Dostanou se v pohodě do letadla? Nebo tam bude nějaký problém? Budu ráda za komenty a votes. A možná přidám i druhou kapitolu, protože jsem cestou z hor neměla co dělat, tak jsem psala Sherlocka. :)