A takový byl zítřek v jedné dvacetiosmině vesmíru

Probudil jsem se. Probudil jsem se do chladného, zamračeného rána. Už jen kvůli pohledu z okna jsem se mimoděk otřásl zimou a přitáhl si peřinu blíže k tělu. Ukázalo se, že můj biorytmus předstihl budík asi o čtvrt hodiny, a tak jsem zůstal ležet v posteli a čekal jsem na jeho zazvonění.

Vzpomínal jsem na sen, který se mi zdál. I když se odehrával v okolí mého bytu, neustále jsem potkával kolegy z práce. Společně jsme se snažili zabránit jakési světové apokalypse, na jejíž přesný průběh jsem se nemohl upamatovat. Posléze se výjev přehoupl do erotického snu, z nějž jsem si ale nevybavil téměř nic včetně identity hlavní představitelky, a nakonec nějak vyšuměl do ztracena.

Uvažoval jsem, proč se mi nemohou zdát nějaké působivější sny. Vždy jsem chtěl alespoň ve své mysli zažít různé změny vnímání reality, deformace prostoru a času, jenže moje podvědomí se mnou tuhle tužbu zřejmě nesdílelo. Z rozjímání mě vytrhl budík.

Po pár desítkách vteřin jsem se přinutil vstát a zamířil jsem do koupelny. Nejprve jsem vykonal potřebu a poté jsem se postavil před zrcadlo nad umyvadlem, ozbrojen kartáčkem a zubní pastou. Věnoval jsem svému odrazu znuděně unavený pohled a pustil jsem se do čištění zubů. Po asi třech minutách odírání skloviny jsem si vypláchl ústa čistou vodou a osušil se ručníkem. Před odchodem z koupelny jsem ještě jednou mrkl do zrcadla.

V něm jsem ovšem neviděl koupelnu. Můj odraz byl v pořádku, jenže za ním jsem spatřil postapokalyptickou krajinu. Vyprahlá půda byla pokryta vrstvou popela, z něhož se s námahou prodíraly trsy trávy. Sluneční světlo ale zachytit nemohly, protože obloha byla zakryta nepřirozeně černými mraky. V dáli se tyčily zbytky mrakodrapů a ze sutin, které kdysi bývaly městem, stoupal k zachmuřenému nebi kouř. Na planině poblíž trosek nehybně stál zástup lidí. Do obličejů jim vidět nebylo kvůli špatnému osvětlení, bylo na nich ovšem cosi děsivého.

Položil jsem dlaň na zrcadlo a náhle se ten strašlivý výjev objevil všude okolo mě. Stál jsem s napřaženou paží, v prstech jsem cítil studený a hladký povrch skla, jenže kolem sebe jsem viděl jen mrtvou pustinu.

Ve stejném okamžiku se všichni v zástupu jako jeden muž otočili ke mně a vydali se mým směrem. Kráčeli velice pomalu, o to však byla jejich chůze neodvolatelnější. Přestože se přibližovali, do tváří jim stále vidět nebylo, i když vše ostatní jsem rozeznával bez potíží.

Naplněn vzrůstajícím šokem jsem spustil ruku ze zrcadla a celý výjev zmizel. Opět jsem stál v koupelně a zíral na vlastní odraz. V zrcadle se už nic zvláštního neukázalo.

Po asi minutě jsem si uvědomil, že mi nezbývá než obléknout se a odejít do zaměstnání, a to jsem také vzápětí vykonal.

Takhle vypadal můj první výlet do hlubin podvědomí. Měl jej na svědomí jeden podivínský stařec.

Již několik měsíců jsem se totiž nedokázal vyrovnat s přívaly apatie a smutku, které mě čím dál častěji pohlcovaly, a tak jsem před pár dny zašel k psychologovi. Čekal jsem, že mě zběžně vyslechne a předepíše mi nějaké prášky, jenže on mi nabídl jakýsi speciální druh léčby. Poslal mě za starým mužem, který smrděl a neustále si pro sebe cosi mumlal. Mluvil ke mně něco o nevědomí a vysvětloval, že k překonání stresu je nutné propojit podvědomí s vědomím. To také zřejmě následně provedl. Uplatnil na mě postup podobný hypnóze, takže jsem si na vlastní proceduru téměř nevzpomínal. Zdálo se mi, že mi skutečně pomohl, protože od jeho návštěvy jsem se cítil psychicky mnohem lépe. Alespoň dokud se jednoho rána neobjevily vedlejší účinky terapie jako halucinace obsahující postapokalyptickou krajinu a zástup lidí bez tváří.