Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

22.

Nastal den D.

Já spolu s Dekuem jsme stáli u opuštěné železárny na konci města. Brána na nichž je přetrhlí zrezivělí řetěz naznačuje, že LOV jsou už na místě. Otevřeli jsme rozvrzanou bránu a rozešli se po neudržované popraskané asfaltové cestě k hlavní budově. Budova byla z venčí poničená. Popraskané zdivo obrůstal rozsáhlý břečťan. Několik okenních tabulek bylo popraskaných či úplně chyběli. Staré dveře, ke kterým jsme se každým krokem blížili byli z těžkého dřeva, jejichž tmavý lak časem zbledl a odlupoval se. Celé tohle místo mělo podivnou atmosféru. Ačkoli jsme byli stále venku, připadal mi vzduch těžší a zatuchlí. Dodávalo mi to nepříjemný pocit. Po očku jsem se ohlédl na Dekua a zdálo se, že je na tom podobně. Nervózně se ohlížel sem a tam.

Položil jsem ruku na kliku dveří a než jsem je otevřel podíval jsem se na Dekua. "Neboj se, Harua zachráníme." zašeptal jsem a lehce ho políbil. Deku mi polibek opětoval a slabě kývnul na souhlas, mírně mu při tom rzůžověli tváře. Otočil jsem se zpět ke dveřím a otevřel je. Místnost zlela prázdnotou. Všude byli pohozené papíry a poničený nábytek pokrytý tlustou vrstvou prachu naznačoval, že zde již dlouho nikdo nebyl. Zatuchlí vzduch šířící se pozemkem, uvnitř budovy zesílil.

Po chvíli čekání, zda se něco stane jsme uslyšeli z vedlejších dveří kroky. S Dekuem jsme se tím směrem otočili a vyčkávali. Jakmile kroky utichli, se dveře prudce otevřeli. Stála v nich štíhlá vysoká osoba pokryta mrtvými rukami. "Shigaraki." zavrčel jsem pro sebe a urputně se snažil na něj hned nevystartovat. Musím se držet plánu! Od našeho posledního setkání má akorát delší vlasy, jinak se vůbec nezměnil. Jeho šílený úsměv s vykulenýma očima jsem dokázal rozpoznat i za maskou v podobě ruky. "Ah~ takže jste skutečně přišli? Jak šlechetné od vás hrdinů." posmíval se chraplavým hlasem a rozpřáhl ruce do stran. Jeho rudý pohled nás nedočkavě sledoval. "Škoda jen, že nemáte ty vaše trapný kostýmky... jsem trochu zklamán... ale co se dá dělat, že?" zasmál se ze začátku posmutněle, ale nakonec posměšně. Odstoupil pár kroků od otevřených dveří a ukázal na potemělou chodbu. "Jen račte, a varuji vás... jestli něco zkusíte, kluk to schytá!" zazněl a nehezky se usmál. Šel jsem jako první a nechával si Dekua v těsné blízkosti. Shigarakimu nevěřím, ale u něho víme co čekat, nechci aby bezbraný Deku musel čelit první útoku toho co je na konci chodby. Kdyby nějaký nastal.

Došli jsme na konec temné chodby a ocitli se v menší místnosti připomínající bývalou kancelář začouzenou kouřem. Jakmile jsem spatřil tři osoby stojící vedle sebe, zúžili se mi zorničky vzteky. Uprostřed na poničeném stole se klepal připoutaný a uslzený Haru. Měl svazanou pusu a když nás spatřil, dokázal ze sebe vydat jen chrčiví vzlyk. Po jeho pravém boku se znuděně opíral vysoký sešitý týpek. Dabi nám moc nevěnoval pozornost. Hleděl z rozbitého okna a pomalu nasával ubívající cigaretu. Na rozdíl od něj, po jeho Haruově levici, kam nyní mířil můj veškerý vztek a odpor, stál šklebící se Půlenec. Ledabyle byl též opřený o hranu stolu se skříženými pažemi na hrudi. Stál jsem na místě jak přibitý a začal jsem se třást, jak mnou proudil vztek. Sevřel jsem ruce v pěsti a snažil se uklidnit. Nesmím to posrat. Nesmím teď zaůtočit. Nesmím! Máme plán!

"Jak vidíš Bakugo, nesmíš věřit každému. Nemůžeš vědět, kdo ti bodne kudlu do zad." zasmál se Shigaraki chraplavě blízko u mého ucha, jak kolem mě procházel. Popošel několik kroků směrem ke klukovi a prudce se otočil, až za ním zavál jeho černý kabát. Hlavou však byl stále otočný na prcka. Natáhl k jeho krku ruku a obmotal kolem něj čtyři prsty. Poslední nechal volně ve vzduchu a začal s ním lomcovat tam a zpět. "Tak co Midoriyo? Chceš svého syna mít naživu? Nebo budeš sledovat jak se něco co miluješ rozpadá na prach? Hm?" zasmál se a naklonil zvědavě hlavu na stranu, když se na nás otočil i hlavou. Haru se teď ani nehl. Uslzenýma očima přelétával pohledem z nás na Shigarakiho a zase zpět. Deku stál po mém boku zkoprněle s vyděšeným výrazem. "Tak co? Bude to? Nebo ti na něm až tak moc nezáleží? Necháš to být a raději si necháš vyprcat jinýho? Chtěl ses naposledy podívat jak vypadá, než práskneš do bot? Zase?" řval výsměšně směrem k Dekuovi. Nemůžu nic dělat, musím jen přihlížet. Teď se nesmí nic pokazit. Musíme jen chvíli počkat. "Pusť ho." zašeptal zničeně Deku a popošel o krok blíže k nim. "P-pusť ho hned! Jdu s vámi. Chtěli jste mě s ním vyměnit, tak ho pusťte!" zařval najednou Deku. Sakra, to není podle plánu! Ještě jsme nedostali signál! Deku co vyvádíš! Vyděšeně jsem se na něj podíval.

"Dabi svaž ho. Sranda asi končí. Chjo a já to chtěl ještě opepřit... no nic, nevadí. Ona ještě bude sranda." zasmál se šibalsky s trochou zklamání. Dabi típl o desku stolu druhou cigaretu a s otráveným povzdechem sebral ze země pouta a přistoupil k Dekuovi. Dal mu ruce za záda a spoutal je. "Hotovo. Můžem jít? Chci včerejšek dospat, Shiggy. Dal si mi včera dost zabrat, když ti to dvakrát nestačilo." postěžoval si Dabi a unaveně si prohrábl vlasy. Všiml jsem si jak Shigarakimu zrudli uši. "Tady se o tom nebav... no nic, tady máš toho fakana." řekl a pustil Haruův krk. Rychle jsem k němu došel a vzal ho do náruče. V ten moment se zeď bez oken zřítila a dovnitř vtrhli pro Hero. Bylo ale pozdě. Plán se nevydařil. Než stačil kdokoli začít sebemenší boj. Mizeli všichni čtyři v černé hmotě vytékající jím z úst. "Deku!" zakřičel jsem ještě a natáhl k jeho uslzenému obličeji ruku. Kanuli mu na tvářích slzy a i přes tekutinu v ústech se na mě usmál.

"Neee! Deku! Ty zasraný nerde! Co si to provedl! Ty... c-co si hhhhn..." můj křik zněl do prázdného místa, kde ještě před chvílí Deku spolu s Dabim stál. Sesunul jsem se na podlahu. Třesoucího Harua držícího v jedné ruce, jsem si přitáhl blíž k tělu a propul v tichý pláč. Proč Deku? Proč si to udělal?

1010 slov