Veliké tajemnství

20.

Následuje další mise. Tentokrát jsme někde blíže domovu, víme že se dorozumíme, ale nevím přesnou polohu. Úkol zneškodnit protestantské úkryty zbraní. Kéž by to proběhlo tak hladce jako ta první mise. Bohužel nebylo dopřáno. Výsadek proběhl v pořádku, ale přímo do pole nepřítele kde na nás čekal. Vyzbrojení vším možným. Všichni jsme se semkli do kruhu a stříleli všechny kteří chtěli zabít nás, já to koupila do ramene, Hikari do břicha, naštěstí to nezasáhlo žádný orgán, vše bylo provizorně ošetřeno a pokračovali jsme dál. Jedno doupě ve vzduchu, druhý doupě ve vzduchu a ve třetím hromada protivníků, ale bomba byla již umístěna, vybíhám ven s ovladačem ,,všichni venku?" Optám se ,,ještě chvilku" ozve se jedna záporná od Hikariho ,,potřebuješ pomoct?" Optám se ,,jakmile vyběhnu odpal to" rozkáže ,,hai" příjmu rozkaz a čekám až se objeví před vchodem. Objevil se, mačkám odpal, ale nějaký terorista jej povalí na zem, ale dříve než stíhám zasáhnout je Hikarimu oddělena hlava od těla. Jak...však...co se posralo?! Dříve než stihnu cokoliv udělat jsem přilehnuta Lůem a sleduji jak ten hajzl i s tělem Hikariho padají do díry způsobené expolozí ,,nemohli jsme mu pomoct" pronese Lů ,,kdybych byla rychlejší a zmáčkla ten zasraný kohoutek!" Obořím se ,,nestihla bys to, jsi moc daleko a ještě bys trefila poručíka" ukáže mi tvrdou realitu ,,desátníku, co dál?" Optá se Jet ,,jdeme na místo vyzvednutí, mise byla splněna" zahlásím. Zároveň posílám kód o splnění mise. Odcházíme směr letiště vzdálené 20km odsud. Bude to chvilku trvat.
Dojdeme sem všichni v tichosti, každý máme nějaké aspoň drobné zranění, nějaké říznutí nebo bodnutí či průstřel, ale všichni si neseme ohromný šrám na duši a to je smrt Hikariho, našeho nadporučíka. Ticho je i ve vrtulníku, tohle se nikdy neprobírá. Na základně vyplníme potřebné papíry a je nám oznámen termín pohřbu. Za dva dny. Na hřbitově kde leží i Shinchiro, Emma a můj dědeček.
Jeho hrob je naproti Shinchirovi, kdo by to čekal. Stojím ve smutečním a ani nekváknu, pouze až při rozloučení ,,nadporučík Sasaki Hikari byl asi ten nejlepší člověk na světě, dokázal všechno vyřešit a byli jsme jako rodina, nezasloužil si zemřít takto, ač se rval do posledního dechu." Prohlásím potichu a vracím se zpět do davu. Cítím deroucí se slzy na povrch. Proč on?! Hraje mi v hlavě jako zaseknutá kazeta.
Po rozloučení je nám oznámeno další povyšování, budu praporčík a povedu četu nováčků v Japonsku. Bývalá skupina byla rozpuštěna, prý bychom si navzájem připomínali Hikariho. Tohle si nezasloužím, já měla být na jeho místě.
Následuje dlouhá doba trénování šesti nováčků, aby se nějak sehráli, zatím nebereme žádné mise, pouze skládáme dohromady novou jednotku a vychytáváme naše slabiny.
Po půl roce nám je zadána první mise. Hlídáme 3 garáže, spolupracujeme s dalšími dvěmi jednotkami, někdo tu odpaluje garáže mechaniků motorek. Společně s mojí jednotkou hlídáme garáž s tou úchvatnou CB 250, určitě to je ona. Z mého přemýšlení mě vyruší hluk, půjde se mnou Green, jsme rozdělení podle barev. Uvidíme uvnitř se prát někoho dlouhého s někým v masce, vyběhnu a sejmu toho v té masce. Sbalíme ho ,,podezřelý chycen, stahujeme se" zahlásím do vysílačky. Blue ještě prohodí pár slov s tím černovláskem co se rval a následně se taky sbalí. Podezřelého švihnu mezi Green a Red, sama sedám za volant, zbytek se nějak srovná do tranzitu a odjíždíme na základnu, kde bude následovat výslech profesionály a následné předání policii.