Jen strach a sobectví

Kapitola 22 - Půl čtvrté ráno

Rozplývavá skříň mu nedala spát. Ani s dalšími pokyny od Borgina se mu ji nedařilo opravit a on si byl moc dobře vědom, že se mu krátí čas. Harmonia nectere pasus už slyšel i ze spaní. Byla to však ta lepší varianta – v posledních týdnech ho v nočních můrách až příliš často pronásledoval Pán zla a jeho Avada.

Té noci v dalším z hrůzostrašných snů lord Voldemort zabil jeho mámu. Zelený záblesk Avady jej probudil, zpocený až na zadku vyletěl do sedu a začal se kolem sebe zběsile rozhlížet. Dlouze vydechl, když si uvědomil, že to byl jenom sen. Prozatím.

Frustrovaně si promnul obličej. Bylo nad slunce jasnější, že tu noc už nezabere. I za normálních okolností měl se spánkem problémy, a v takové situaci? Byl zázrak, že naspal aspoň těch pár hodin.

Shodil ze sebe přikrývku, popadl hůlku a zamířil ke dveřím. Nutně potřeboval něco k pití. Plížil se tak tiše, jak to jen šlo, protože Nott měl zatraceně lehký spánek a on se v tu chvíli rozhodně nepotřeboval s někým dohadovat.

Za chůze na sebe seslal pár kouzel pro případ, že by někoho potkal. Nebylo až tak neobvyklé, že měl někdo stejný nápad jako v tu chvíli on, a asi by nepřežil, kdyby ho někdo viděl v takovém stavu, v jakém vylezl z postele.

Už se radoval, že je společenská místnost prázdná, a tím pádem ji bude moc obsadit sám, když zaslechl jakési tiché fňuknutí. Nasupeně zachrčel a rozhlédl se, aby zjistil, kdo zabírá jeho životní prostor. Hned na to protáhl obličej. Ten cop z téměř bílých vlasů, který visel přes opěrku jednoho z křesel, si jednoduše nemohl splést.

Zrovna uvažoval, že se otočí na patě a zapluje zpátky do ložnice, když se ozvalo: „Co tady děláš?"

„Mohl bych se ptát stejně."

„A tebe to snad zajímá?" ucedila plačtivě.

Draco se zarazil. Zajímalo ho to? Vlastně ano. Ne, že by měl nějakou potřebu se o ni starat, ale byl zvědavý, co tak hrozného se stalo, že ji našel v půl čtvrté ráno fňukat ve společenské místnosti.

Proto k ní zamířil, rozvalil se do protějšího křesla a lakonicky prohlásil: „Jo."

„No... stejně jsem se ptala první," zamumlala Ava a cípem deky, ve které byla zachumlaná, si otřela slzy. „Tak co tu děláš? Nemůžeš spát?"

„Jak jsi na něco takového přišla?"

„Není to úplně výroba Kamene mudrců, nemyslíš?" zkusila se ušklíbnout, místo toho však jaksi podivně protáhla obličej. Draco byl skálopevně přesvědčený, že má na krajíčku, a zajímalo ho proč. Jenomže než se stihl zeptat, Ava se nespokojeně zamračila: „Proč sis nevzal nějaké papuče? Nebo alespoň ponožky? Jsme ve sklepení a ta podlaha je kamenná, pro Merlina!"

„Nikdy je nenosím," ohradil se. „A co se vůbec staráš?"

„Vyrůstala jsem se třemi sestrami, jsem zvyklá se starat," trhla rameny. „A navíc je mi z tebe zima. Wingardium leviosa," zavelela a švihla hůlkou.

Než se Draco stihl vzpamatovat, přistála mu na hlavě jedna z dek povalujících se ve společenské místnosti. Strhl si ji z hlavy a propálil Avu nasupeným pohledem: „O mně se nemusíš starat, já nejsem tvoje sestra!"

„Ale jsi můj bratr."

Draco ztuhnul a vykulil oči. Tohle bylo poprvé, co ho tak nazvala, a jeho to úspěšně vyvedlo z rovnováhy. Vždyť jemu samotnému se příčilo o ní jako o sestře byť jen přemýšlet.

Ava si zjevně všimla, jak ho její poznámka vykolejila, a tiše si povzdechla: „Těším se, až z Británie vypadnu, pořád platí, že se ti nechci plést do života, a opravdu nepotřebuju, abys mě zbožňoval. Chápu, že pro tebe je přijetí toho, že máš sourozence, podstatně těžší než pro mě. Mám tři sestry a ani s jednou nemám společného otce. A právě proto... Krucinál, právě proto mám potřebu se starat," zahučela a promnula si obličej. „Já jsem prostě zvyklá, že na rodičích nezáleží. Navíc jsem na ségry vždycky dávala pozor já. Jacq je sice starší, ale je to takový poděs... No, to je ti stejně fuk."