Probuzený (bakudeku) [DOKONČENO]

25

Ocitli jsme se na chabě osvětlené chodbě. Na jejím konci jsme mohli vidět pootevřené ocelové dveře. Hluk nad námi jakoby rázem neexistoval. Vůbec nebyl slyšet hlasitý boj. Rozešel jsem se chodbou a jak jsem se blížil ke dveřím, slyšel jsem hluk jiného kalibru. Bylo slyšet jen pár hlasů a cinkot skleniček.

"Ale no tak, Dabi~...snad bys nežárlil?"
"Já? To určitě!"
"Nečerti se hned."
"Stejně ti vadí, že je v tom pokoji Shiggy s tím klukem sám."
"Tss"
"Ale Twici, měl si ho nechat ať to řekne sám."
"Promiň Togo, to jsem nebyl já - ale byl - ne nebyl!"
"Nhh, jste jak děcka."
Přešlápl jsem na místě a dřevěná podlaha podemnou silně zavrzala.
"Huh? Co to bylo?"
"Nevím. Spinnere... jdi to omrknout."
"Co? Proč já? Jdi si tam sám!"
"Dělej!"
"Fajn... topinko!"

Zaskřípala židle a kroky náhle mířili k nám. Než však stihl otevřít úplně, vykopl jsem dveře a vytvořil silný výbuch. Místnost zaplavil hustý kouř. Rozhlížel jsem se do všech stran a snažil se rozeznat všelijaké tvary. Místnost připomínala podomácku vytvořený bar. Jakmile kouř trochu ustoupil, mohl jsem spatřit tři těla v bezvědomí. Poznal jsem mezi nimi Spinnera, Mr. Compresse a Togu. Byli nejblíž výbuchu. Twice se chytil za hlavu a začal skoro až oplakávat Togu u jeho nohou. Dabi se z těžka zvedal zpod převráceného stolu. Nešel však pořádně vidět. Aizawa mu nemohl zrušit quirk. Po místnosti se rozhostil silný modrý oheň. "Kurva, Twici! Dělej něco!" zařval směrem k plakajícímu parťákovy. Ten ale volání ignoroval a snažil se Togu vzít do bezpečí. Tokoyami se na něj vrhl a my s Aizawou šly pomalu k Dabimu. Kde je sakra Todoroki?

Nechtěl jsem se zdržovat spáleným týpkem a mířil si to rovnou ke dveřím, hned vedle něho. Proběhl jsem plameny a pomocí výbuchu a mé sílí vykopl dveře z pantů. Dabi však nemeškal a vyslal po mě další modrý oheň. Spálil mi kůži na mé pravé straně. I přes šílenou bolest jsem ještě proti němu poslal výbuch a pokračoval v cestě další chodbou. Ne o moc delší jako ta první. Nalevo od sebe jsem spatřil zazámkované dveře. Poslal jsem na ně výbuch a opět je vykopl. Tentokrát se mi to podařilo až na několikátý pokus.

V místnosti byla tma. Viděl jsem tak metr před sebe. Náhle jsem uslyšel zvuk podobný zakňučení. Hmatal jsem po zdi jestli nenarazím na vypínač. Pokoj se prosvítil žlutavím, ne moc stabilním světlem, ale stačilo to. To co jsem viděl před sebou stočné do klubíčka... nemohl jsem uvěřit... jak? Viděl jsem ho před pár hodinami... tohle... co se kurva stalo?! Todoroki předemnou ležel nahý na špinavé dece. Jeho tělo bylo kost a kůže. Bylo celé zbarvené do fialovozelena s několika řeznými ranami různě po těle. Nepřirozeně se klepal schoulený v klubíčku. Ruce i nohy měl svázané. Otáčel hlavu do všech směrů, ale nemohl mě spatřit přes šátek na očích. Pomalu jsem k němu přicházel. Každý můj krok vytvářel menší ozvěnu, jak byla místnost prázdná. "N-ne, prosím... už... u-už dost. R-raději mě z-zabijte." šeptal rozklepaně. Přiklekl jsem si k němu a opatrně mu sáhl na tvář. Výrazně sebou škubl. Rozklepal se ještě víc a kdyby neměl šátek, dívali by sme se do očí. Po tvářích mu začali kanout slzy. Natáhl jsem i druhou ruku a pomalu mu přetáhl šátek přes hlavu. Vůbec jsem nebyl slov. Jeho výraz pohltil neuvěřitelný šok a vzápětí radost. Stále se klepal, ale tentokrát štěstím. Křečovitě se na mě usmál. "B-baku... Bakugo! Ty jsi tu! Ty jsi mě našel." sklopil hlavu a nechal slzám volný průběh. Sklonil jsem se k jeho rukám a nohám a začal ho osvobozovat. "Řekni něco... prosím... jestli se mi to zase jenom z-zdá, tak-" zasekl se a vyhledal můj obličej.

"Nezdá, jen nemůžu uvěřit co se ti stalo." zachraptěl jsem konečně. "Jak dlouho tu jsi?" zeptal jsem se, když se zase uklidnil. Začal si vyzáblíma rukama masírovat otlačená zápěstí a zamyslel se. "Nevím přesně." zamumlal a snažil se postavit přičemž se snažil přede mnou skrýt jeho nahotu. Zarazil jsem ho. Sundal jsem si lehkou bundu a aspoň trochu ho zakryl. Bylo dost vidět jak je mu nepříjemné se mi tu ukazovat nahý. "Kdy naposled jsme se viděli? Co jsme dělali?" optal jsem se, abych si mohl udělat aspoň trochu obrázek toho, jak dlouho jsem byl obelháván tou blonďatou holkou. "Hm... no... jo, už vím. Víš jak Midoriya zmizel? Viděli jsem se při tvém výslechu." šokovaně jsem se na něj podíval.
"Co je?"
"Todoroki... to už je skoro šest let." zamumlal jsem a vyskočil na nohy. Nechal jsem ho zmateně sedět na potrhané, špinavé dece, přikrytýho mou bundou. "Počkej tu, musím zachránit ještě Dekua." vyběhl jsem pryč a hnal se chodbou dál. Na jejím konci jsem spatřil poslední uzavřené dveře.

788 slov