Modifices (pozastaveno do konce června 2016)

Soucit

Probouzím se z narkózy ,dívám se z okna a první co mě napadlo, kolik je hodin? Podle slunce jsem usoudila, že bude něco kolem třetí hodiny. Když přišla máma s tátou , ulevilo se mi. Šli jsme na procházku před nemocnici.
O několik dní pozděj se probudím doma v mojí posteli zabalená v zelené dece s proužky.Šla jsem se obléct a sedla jsem si ke stolu se snídaní, kterou mi mamka připravila.
,,Jak ses vyspala beruško ?" zeptala jse mě mamka. ,, Lépe než v nemocnici" odpověděla jsem. Mamka se usmála a v tom okamžiku přišel táta a sedl si ke stolu. V hlavě se mi pořád vrtá, proč chodím na tolik operací. Rozhodla jsem se, že se matky zeptám.
,,M-mmmami, proč chodím na tolik operací?" zeptám se nejistě, protože nevím, jestli je to v tenhle okamžik vhodné, ale, když se nezeptám teď, nezeptám se nikdy.
Matka byla touhle otázkou, asi hodně zaskočená. Nevěděla, jak na to reagovat. Řekli mi, že jsem při narození měla poruchu v části mozku, kde se ukládají vzpomínky. Doktoři mi tam voperovali čip a každý rok mi ho musí aktualizovat, abych měla vědomosti, jako ostatní holky v mém věku.
,,První co mě napadlo bylo:cože??? ,,Cože?" řekla jsem nahlas.
,,Je mi to líto Hoppes,ale je to tak." odpověděla mi máma. Vypadala sklesle, tak jsem se trochu uklidnila a začala myslet.
Už mi došlo,proč nemáme tolik peněz co jsme měli dřív. Všechno šlo na moje operace na aktualizaci čipu.
Po obědě jsem šla na procházku do parku s Wendy : malou černou fenkou Pražského krysaříka. Obešly jsme celý park a pak jsem si na chvíli sedla na lavečku. Pozoruji ostatní holky jak se honí a navzájem si ze sebe dělají srandu. V hlavě si snažím namluvit, že jsou trapné, ale doopravdy jim to závidím. Asy proto, že já jsem nikdy žádnou kamarádku neměla.
Občas se se mnou bavilo pár holek se kterýma jsem se seznámila ve městě, ale ty jse se mnou bavily jen, protože jsem měla dost peněz a kupovala jsem jim věci, za které ony samy nechtěly utrácet.
Chtěla bych kamarádky,ale nevím,jak si je mám najít. Máma i táta říkají,že je to snadné,jenomže není. Oni nechodí a nechodily na operace. Nechápou mě. A navíc mám soukromou učitelku, takže nechodím do školy. To je pak těžký. Ani nemám žádný kroužek.
Mamka mi řekla, že o prázdninách pojedu na tábor a určitě si tam najdu nějakou kamarádku. Mám z toho strach, seznamování není moje silná stránka. Jednou jsem se chtěla skamarádit s nějakou holkou. Nedopadlo to moc dobře...trochu jsme se popraly. Měla jsem naražený kloub na ruce. A ona zlomené levé žebro. Kapku rozdíl. No a trošku modřin -jen detail.
Už jsem o táborech viděla spoustu filmů. Vždycky se tam dějí různá dobrodružství,hádky a nebo naopak láska a blablabla. Taky je o nich spousta hororů,ale na ty radši koukat nebudu. Klidně bych si přečetla i knihu. Ale ty mně neřeknou nic důležitého. Všecko to jsou lži pro malý caparty. Nejraději bych před táborem ,,onemocněla." Ale že byl hodně drahej....tak se to pokusím překousnout. I tak za mě rodiče utrácí peníze až, až.
Ach jo...kdybych byla normální,nemusela bych řešit tyhle pitomosti.