Dobrých pár minut jsem na ni jen hleděla a nemohla se ani pohnout. Stála vedle mě, tak blízko a přitom se zdálo, že ji to absolutně nevadí. Proč, když ona je s tím v pohodě, jsem já ta, která tu uvnitř šílí? Zas jsem cítila její vůni, která pohltila celé mé tělo, srdce mi bušilo jako o závod a celé tělo se mi chvělo. Jak strachem a nervozitou, tak hlavně vzrušením.
,,To si sem vážně po tolika měsících jen nakráčíš a chceš se bavit o počasí?" Vyhrknu nechápavě a zároveň trochu naštvaně. To ona je důvod, proč se poslední rok a něco cítím tak na nic, proč jsem probrečela několik měsíců a proč jsem uvnitř v podstatě prázdná. To ona mi ublížila, zničila to, co jsme mezi sebou měli a teď bude dělat, že se prostře nic nestalo? Že mezi námi nikdy nic nebylo a jsme jen staré známé ze střední?
,,A o čem by ses chtěla bavit, Alex? O nás?" Natočila se celým tělem směrem ke mně a s tím jejím hravým výrazem sjela očima na mé rty. Věděla jsem, o co snaží. Znala jsem každou její fintu, každou hru, kterou na lidi zkoušela. Znala jsem ji naprosto celou, každou její dobrou i špatnou stránku, každou její radost i bolest. A věděla jsem moc dobře, že si se mnou jen pohrává.
,,Žádné my neexistuje, takže není ani o čem mluvit. A o tohle-" ukážu prstem na nás obě, ,,nestojím. Nechci být poblíž tebe, nechci tě na očích a nestojím ani o nějaká tvoje prázdná slova. Takže odcházím." Všimla jsem si, že jí při mých slovech zmizel úsměv ze rtů a oči trochu povyhlasly, ale já už jí nevěřím absolutně nic. Proto jsem se bez dalších slov obrátila a odešla pryč.
,,Alex, počkej!" Slyšela jsem, že za mnou běží, ale já ji prostě nechci být poblíž. Nechci a ani nemůžu. ,,Můžeme si promluvit?" Zatarasí mi cestu svým tělem, kterým ke mně byla až nezvykle blízko. Mé tělo na to samozřejmě i patřičně zareagovalo.
,,Není o čem mluvit. Nestojím o tvá slova a popravdě bych byla nejraději co nejdál od tebe." Byla jsem neústupná, proto jsem ji bez dalších slov obešla a rozeběhla se pryč. Běžela jsem několik minut, sotva jsem popadala dech, ale nemohla jsem se zkrátka zastavit. Nemohla jsem jí zase dovolit jen tak vstoupit do mého života. Znovu už ne. Už nějaký ten pátek jsem byla opatrná na to, jaké lidi jsem si pouštěla k tělu a popravdě jsem si snad nikdy k tělu nepustila tak moc někoho, jako právě ji. A jak to dopadlo? Zničila mě. Můj život, mojí víru, moje všechno. I přes všechny ty zážitky, chvilky s rodinou a přáteli, mejdany a podobné momenty, jsem uvnitř byla prázdná. Necítila jsem se šťastná, ani mě to nenaplňovalo. Chtěla jsem něco cítit, tak strašně moc. Dokonce jsem se o to snažila s Debby, využila jsem ji pro to, a jak to dopadlo? Další člověk kdo trpí. A mou vinou. Stejně jako já. Protože moje utrpení prožívám hlavně díky sobě, protože to já si ji pustila k tělu, to já se do ní zamilovala a to já si naivně myslela, že to je skutečný. Jenže další takový utrpení už zřejmě nesnesu a obzvlášť už ne znovu od ní. Nemám proto v plánu ji vídat, být s ní v jedné místnosti ani o ní cokoliv vědět. Ona do mého života nepatří a je pro mě naprosto cizí.
Když jsem doběhla domů, zavrávorala jsem o práh vchodových dveří, jelikož jsem sotva popadala dech a nohy jsem nedokázala normálně zvednout. Zapřela jsem se o botník hned vedle dveří, což mi pomohlo zůstat na nohách a nezřítit se.
,,Co tu proboha vyvádíš?" vtrhla do předsíně Liv a ihned mě podepřela a zavřela za mnou dveře.
,,Byla jsem si zaběhat a trochu jsem to přehnala." Zalhala jsem jí, ale teoreticky část pravdy na tom byla. Liv mi pomohla až do pokoje a obě jsme těžce dopadly do mé neustlané postele.
,,Slyšela jsem o Debby," chvíli mezi námi bylo ticho, než to Liv řekla. ,,Mrzí mě to, Alex. A i mě mrzí, že jsem vás do toho částečně nutila. Myslela jsem si, že ti takovýhle vztah pomůže, ale mýlila jsem se." Objala mě kolem ramen a soucitně si o mou hlavu opřela tu svou.
,,Do ničeho si nás nenutila. Byla moje chyba, že to zašlo až takhle daleko a to já ji ublížila." Povzdychla jsem si a na vteřinu jsem přivřela oči. Okamžitě se mi ale vybavila její tvář. Jak se na mě dnes Blake dívala, s těma hravýma očima, pootevřenými rty a vlasy, které se pohybovaly v rytmu větru. ,,Potkala jsem zase Blake!" vyhrkla jsem a ihned jsem otevřela oči. Potřebovala jsem to dostat z hlavy, protože ji nemůžu vídat pokaždé, když si nedám pozor.
,,Co? Kdy? Kde?" Liv se ode mě trochu zmateně odtáhla a tázavě ke mně stočila tvář.
,,Dneska, před chvílí. Šla jsem se projít, přemýšlet o Debby a došla jsem k nějakému molu kousek od hlavní pláže. A najednou se tam objevila a chtěla se bavit o počasí. Liv, ona dělala, jakoby se mezi námi nic nestalo. Ani nevíš, jak moc mě to naštvalo." Znovu se mě začal přemáhat vztek, proto jsem se zhluboka nadechla a zatnula pěsti. Nechtěla jsem vůči ní cítit vztek, nechtěl jsem vůči ní cítit absolutně nic.
,,Zlato, to mě mrzí... Já nevím moc, co ti na to říct. Blake se takhle poslední dobou chová pořád, mluví o hloupostech a hraje si s ostatními. Znáš ji, jen je to o něco horší. Řekla bych, že za to může Nick, ale možná je to prostě v její povaze." Uchechtne se trochu Liv, aby trochu odlehčila atmosféru, ale já ihned zbystřila.
,,Nick?" Navázala jsem s ní oční kontakt a v tu chvíli jí došlo, co právě řekla, až bylo vidět, jak se v duchu proklíná.
,,Ehm, jo. Blake s ním už chvíli chodí. Možná už i ten rok, nevím." Sdělí mi opatrně. Prudce jsem se zvedla na nohy a snažila se tuhle novou informaci vstřebat. Jako bylo mi jasné, že někdo jako Blake nezůstane sám, jen mě nenapadlo, že si opravdu najde kluka. Čekala bych od ní spíš nějaké hrátky na jednu noc a ne vážný roční vztah. A obzvlášť ne po dnešním zážitku. Co to teda sakra bylo? Ten pohled? Ty rty? Flirtovala se mnou nebo si zase jen hrála? A proč zrovna zase se mnou? To nemá dost svých hraček? Proč se mi pořád plete do života, když očividně v tom svém je šťastná? A proč tohle sakra zase řeším?! ,,Alex, promiň. Já vím, že jsem ti to měla říct už dřív, ale když jsem se to dozvěděla, tak spolu byli chvíli, takže jsem si myslela, že to stejně nevydrží a navíc tys byla pořád na dně a nechtěla jsem to ještě zhoršovat. A teď už to je stejně jedno. Ona za to nestojí a musím říct, že ten Nick je vážně kretén, takže se k sobě dokonale hodí." Začala plácat, aby zachránila situaci, ale pravda byla, že na Liv jsem se absolutně nezlobila. Chápala jsem její důvody a naopak jsem ji byla vděčná. Důvod, proč ve mně vřela krev, byla ona. Vždycky to byla ona a já už toho mám dost. Už mě nebaví, jak i přesto, že jsme se takovou dobu neviděli, už spolu nejsme a očividně ke mně nic necítí, tak mě i tak dokáže ovládat a ovlivňovat můj život. Nebaví mě, že se mnou dokáže tak moc manipulovat a obmotávat si mě kolem prstu. Už toho mám prostě dost.
,,Je tenhle víkend nějaký mejdan?" Prudce jsem se otočila směrem k Liv, která trochu nechápavě a zároveň nejistě přikývla. ,,Jdeme tam. A chci, abys tam pozvala i ji s Nickem. Chci ho poznat a jí dokázat, že už jsem za ní."
Krásný zbytek svátků všem:))
