1

1K 42 3
                                    

,,Ještě jednu," mávla Hermiona rukou směrem k barmanovi. Kdyby bylo po jejím, vůbec se tu nemusela pokoušet opíjet. To Ron ji sem dotáhnul, vlastně i Harry. I když, ten tu záhadně nebyl.

Oslavoval se rok od poražení Voldemorta. Naštěstí nebylo nutné se nijak zvlášť elegantně obléknout. Rozhodně to bylo poslední, co teď chtěla. Mačkat se v nějakých nepohodlných šatech.

Na sobě měla slušivé, dámsky střižené tmavě modré sako se stejně barevnými kalhotami. Vlasy nechala rozpuštěné, tak se cítila nejlépe. Zakrývaly její suvenýr z války. Věděla, že pomocí lektvarů a kouzel se jizev mohla zbavit. Tedy, kdyby se s ní jednalo rychleji a nechali ji je ihned ošetřit. Ale všechen ten chaos a dění okolo, nějak na to nevystačil čas, až bylo pozdě. Hold jizvy způsobené magií vyžadovaly okamžitou léčbu, aby po nich nic nezbylo.

Otočila se na stoličce se sklenicí zlatavé tekutiny v ruce. Ani nevěděla kdy přesně začala mít k ohnivé whisky zalíbení. I když... Pousmála se a trochu upila. Vítala to mírné pálení v krku, který ji tento nápoj poskytl.

Dlouhá síň se pomalu zaplňovala lidmi, kteří osudnou bitvu přežili. Žáci měli prázdniny, tudíž bylo možné dlouhé ebenové stoly spojit k sobě a tím vytvořit více společného místa k sezení. Musela uznat, že atmosféra se nynějšímu řediteli povedla. Temné závěsy a tisíce svíček levitující po magií vytvořeném nebi.

,,No tak Hermiono, přece nezačneš vypalovat červa takhle na začátku. Zkus se aspoň dožít Snapeova proslovu," smál se Ron a poplácal Hermionu po rameni.

,,Ani nechápu, proč tuhle šarádu pořádá. Sám to hrál na obě strany a teď se snaží všechno napravit? Tomu sám nevěříš," zašklebila se na svou sklenku a upila.

,,Téda... Nechápu kdy se z tebe stala taková-"

Kecy.

,,Vítám vás, slečno Grangerová. Pane Weasley," kývl jeho směrem, ,,doufám, že tu na svojí přítelkyni dohlédnete."

Nenechal je zareagovat a odešel uvítat další hosty.

,,Parchant," šeptla si pro sebe předtím, než dokončila svoji skleničku.

,,Hermiono, znáš ho. Nevynechá jedinou příležitost, kdy si z nás může utahovat. Nemůžeme mu dovolit nás rozdělit. My spolu musíme držet při sobě."

,,Není žádné my, Rone."

--

,,Hermiono, drahoušku. Moc ráda tě tu vidím. Jakpak se ti daří? Všechno v pořádku? Moc nám tu chybíš, byla si ta nejbystřejší studentka, kterou jsem měla tu čest kdy poznat," spustila lavinu slov na bývalou studentku.

Hermiona nasadila vlídný úsměv. Přestože její nálada byla blízko k bodu mrazu, nikdy se nemohla na profesorku zlobit. Byla první z těch, která ji pár vteřin po smrti Voldemorta začala hledat. Kdyby tak věděla, že tou dobou už byla na ošetřovně díky němu. Měla oni strach, jako kdyby byla součástí její rodiny. Byla za to vděčná, když svoje vlastní rodiče musela opustit.

Nedala negativním myšlenkám šanci ovládnout její mysl a svojí pozornost zaměřila zpět.

,,Dobrý večer, profesorko. Znáte to, životy se po válce změnily. Některým k lepšímu, i když to zní hodně divně. A těm jako já... No však víte sama," snažila se neznít moc pesimisticky.

,,Stále cítím smutek ohledně věcí, které se vám staly. Nikdo si nezasloužil to, co vy," lítost z jejích slov doslova odkapávala.

Ono taky strávit pár měsíců na čarodějnické psychiatrické léčebně, nebyla zrovna ta nejpříjemnější věc. A to všechno jen proto, že nějaký pošahaný smrtijed se vyžíval v mučení. A k tomu fakt, že sama musela vymazat paměť svým rodičům, zrovna její mysli nepomohlo.

Naše tajemství SS/HGKde žijí příběhy. Začni objevovat