Dvojí tvář

Kapitola 31.

Po několika hodinách spánku jsem pomalu procitl. Pootevřel jsem oči a uvědomil si, že spím na Hou Yiho hrudi. Zvědavost mi nedala a rukou jsem mu zajel pod peřinu a ucítil svaly, které se na jeho břiše pyšnily. Polkl jsem a zahnal nečisté myšlenky. "Jaké to příjemné probuzení." Řekl Hou Yi ospale a já se okamžitě stáhl. Najednou se nade mě vyhoupl a svaly na jeho silné ruce zapracovaly. "Není dobré škádlit hada bosou nohou." Zašeptal mi do ucha a kousl mě do krku. "Ah.." Vyšlo ze mě a musel jsem ho zastavit dřív než se stane něco víc. Odstrčil jsem ho ze sebe a on spadl hned vedle mě. "Brrrr.. Ty hade." Zasmál jsem se a utekl do koupelny, kde jsem se zamkl. Ten dole byl připraven na akci, což ten orgán, který se nazývá mozek, nebyl. Po pár hlubokých nádechu se hormony opět uklidnily a já vyšel.

Spatřil jsem Hou Yiho ležící v posteli. Schválně se odkryl, abych viděl, že i jeho hormony pracují na plné obrátky. "Heh. Kam to koukáš?" Rýpl si. "Na to, jak mám sexy boyfrienda." Usmál jsem se. Hou Yi se zasmál a stále na mě hladově koukal. Nervózně jsem polkl a otočil se, ale jak to má ve zvyku, vystřelil a spadl do postele zpět i se mnou. Naše těla nyní ležela na sobě. Cítil jsem jeho teplo, vůni, slyšel jeho zrychlený tep. "Nejsem připravený." Vysvětlil jsem a Hou jen kývl. "Počkám. O to víc tě pak sežeru." Přisál se na rty a celé ráno jsme strávili v objetí.

Nakonec jsme usoudili, že je na čase začít trénovat sebeobranu. "Připraven?" Zeptal se Hou Yi, který měl na sobě nyní tílko a šortky. Jeho svaly se nyní rýsovaly ještě víc. "A-Asi jo." "Dobře. Tak koukej, když tě někdo chytí pod krkem, tak udělej tohle.." Předvedl mi chmat ".. a toto.." a naznačil, že ten člověk spadne dolů. "Ukážu ti to." Stoupl si za mě a něžně mě chytil. "Teď vem cukni.." udělal jsem to, co mi řekl a přál si, abych mu nějak neublížil. "A teď trhni." Trhnul jsem a nějako jsem se dostal za ním a držel jeho ruku v páce za jeho zády. "Wow." Pustil jsem ho. "Jsi v pohodě? Neublížil jsem ti?" Hou Yi se jen usmál a protáhl se. "Zažil jsem daleko horší bolest, ale na to, že to děláš poprvé jsi šikovný." Podrbal mě ve vlasech a já se usmál. "To víš, mám skvělého kouče." Hou tleskl a řekl, že si to dáme ještě jednou. Chytil mě o něco pevněji a já udělal to samé jen rychleji po sobě. Opět jsem stál ve stejné pozici jako předtím. "Pěkně. Opravdu jsi to nikdy nedělal?" Zeptal se a já jen zakroutil hlavou. "Nikdy." Jen se zlomyslně usmál a mně došlo, co tím myslel. "Prasáku." Plácl jsem ho do lopatky a on předstíral bolest.

Po náročném tréninku mi vyhládlo, proto jsme navštívili místní bufet. "Co si dáš?" Zeptal se, když jsme došli na řadu. "Chmm.." shlédl jsem nabídku a pokrčil rameny. "To, co ty." Zazubil jsem se na Hou Yiho. Ten se jen pousmál a objednal nám zeleninový salát. Usadili jsme se k jednomu stolu. "Musím uznat, že máš více síly než na kterou vypadáš." Řekl a zamával předemnou s vidličkou. Pokrčil jsem rameny a sledoval dění kolem. Všiml jsem si, že tu bylo vcelku dost lidí. Všichni sportovně udělaní, jen já tu jsem jako vižle. "Nad čím přemýšlíš?" Drkl do mě a probral mě z myšlenek. "Ale... Když Když tu sleduji místní osazenstvo, tak si říkám, že jsem tyčka." Zasmál jsem se ironicky. Ne, že by mi to vadilo, ale nepatřím do takové společnosti. "To je právě na tobě vzrušující." Zašeptal mi do ucha. Nedokázal jsem se nezasmát. "Dneska jsi nějaký divočejší než normálně." Pronesl jsem a snědl další sousto mého pokrmu. "Divíš se po dnešním ránu? Tvoje chyba." Povytáhl koutek a ukázal tak svoje bílé zuby. Raději jsem se nevyjadřoval a v tichosti se šklebil.

Najednou Hou Yimu někdo zavolal a já zpozorněl, jak najednou zatnul všechny svaly. Ukázal mi displej, kde stálo 'Otec'. Projel mnou hněv, ale nedal jsem to na sobě znát. Odebrali jsme se zpět do privátní sekce a Hou Yi hovor zvedl a dal ho na handsfree. "Tak co." Ozval se hluboký, protivný hlas staršího muže. Přivřel jsem oči, protože mi ten hlas byl povědomý. Někde jsem ho slyšel. "Pořád na tom pracuju." Řekl a podíval se na mě. V očích mu plál hněv. "Můžeš mi do prdele říct, kolik času ještě chceš?!" Zařval a já zakroutil hlavou. Nedalo se to poslouchat. "Nedokážu vystát to pomyšlení, že to dítě těch krys ještě dýchá. Chci to mít dokončeny do příštího týdne." Řekl po chvíli. Stiskl jsem ruce v pěst a snažil se ovládat, když v tom jsem si všiml, jak Hou skřípe zubama. Chytil jsem ho za ruku, aby se trošku uklidnil. O něco se uvolnil, ale pořád byl naštvaný. "Dobře." Procedil mezi zuby a chtěl hovor zavěsit, když se ozval ten znechucujicí hlas. "Doufám, že jsi viděl zprávy. Kvůli Parkovi tu policie šílí." Zasmál se a telefon položil.

Zděšeně jsem se na Hou Yiho podíval a čekal na vysvětlení. "AGHH!" Zařval a telefon silou hodil o zeď. Ten se při nárazu roztříštil. Hluboce dýchal a posléze se sesunul a položil si hlavu do dlaní. "J-Já už to nedávám. Kurva!" Brečel a já se posadil vedle něho a objal ho. "Proč nemůžu žít jako normální člověk. Proč mě nenechá být." Ucítil jsem, jak se mi jeho slzy vsakovaly do trička. Moje ruka mu jezdila po zádech a snažil jsem se ho utěšit. "Něco vymyslíme." V hlavě se mi rýsoval absurdní plán, ale plán je plán. Vytáhl jsem telefon a zavolal Jie. "Anoooo?" Ozval se Jii jemný hlas a já já řekl, co se všechno stalo. "Ale ne... Je Hou Yi v pohodě?" Zeptala se starostlivě. "Mohlo by být i lépe, ale jsem tu s ním." "Dobře. Zavolám Jiangovi a musíme plány zrychlit." Řekla a zavěsila. Pořád jsem Hou Yiho držel v objetí a drbal ho na zádech. Odtahl jsem se a chytil ho rukama za tváře, aby se mi podíval do očí. "Hele. Tohle není ten Hou Yi, kterého znám. Ten je totiž protivný, drzý, nadržený..." Při posledním ztotožnění se usmál. "... A hlavně nebojacný a vytrvalý. Vím, že toho máš dost, ale jsme skoro u konce, tak to nesmíš vzdát." On jen kývl hlavou. "Hlavně jsi získal dalšího silného spojence. Mě.. I když na to nevypad-" nedořekl jsem větu, protože se mi přisál na rty. Položil mě na zem a jednou rukou mi zajel pod tričko. Jeho jazyk se prodral přes moje ústa do těch mých. Líbání nabíralo na intenzitě a i když mi hlas v hlavě říkal, že ne, tak srdce mi radilo něco jiného. Na chvilku se odtáhl, aby popadl dech. Oba jsme byli nastartovaní, ale nakonec přestal a jen mě objal. "Ani nevíš, jak mi na tobě záleží. Pokud se ti něco stane, tak to nepřežiju." Řekl mi a objetí stiskl. "Neboj. Tak snadno se mě už nezbavíš." Usmál jsem se a oba jsme zrychleně vydechovali.