Svět ve studně

6. Za sklem

,,Nikdy jsem nic takového neviděl. Jen jsem o tom slyšel" vytrhne mě ze zamyšlení Tollenův hlas. Já netuším kterým směrem bychom se měli dát a Tollen očividně také ne. 

Když jsem na něj kývla hlavou, jako aby mi řekl co slyšel o tomto okně on jen pokrčil rameny a tak sem usoudila, že si to buď nepamatuje nebo mi to nehodlá říkat. Upřímně jsem doufala v to první ani nevím proč. 

Najednou mi bleskl hlavou nápad. Chytla jsem pírko do dvou prstů, tak aby mi neuletělo, ale abych ho zároveň nepoškodila. Tollen na mě jen nechápavě zíral a trprve když jsem pírko pustila těsně před oknem pochopil. Pár vteřin na to se pírko vydalo směrem k zimě. Pak se podivně zavrtělo, škublo sebou a vplulo do jara. 

Měli bychom ho následovat, ale mám strach. Tollen je odvážnější než já a tak rázně přistoupil k rámu okna. Byl tak pouhý krok od skla. Tedy vlastně místa kde by mělo být sklo. Pírko totiž těmi místy proplulo naprosto bez problémů a já se bála to zjišťovat. Celá roztřesená jsem se postavila vedle Tollena. 

Stála jsem asi deset centimetrů od něj. Ucítila jsem jak jeho pohled utkvěl na mé tváři. Otočila jsem hlavu a podívala se do jeho úžasných očí. Měl je až nepřirozeně modré. Takle čistě a výrazně modré oči jsem viděla u bohatších lidí u nás ve vesnici a to jen, protože nosili barevné čočky. Ta barva byla jako bych ležela na nadýchaném obláčku a dívala se do azurového nebe. 

Z myšlenek o jeho očích mě vytrhlo něco nečekaného. Ucítila jsem teplo jeho dlaní jak je blíž a blíž. Jeho dlaň se dotkla mojí, naše prsty se propletli a on jemně stiskl mou ruku. Ten hřejivý pocit se mi rozléval po celém těle. Nejdřív mi zahřál srdce a pak rychlostí blesku i tváře. K mé smůle je to ale na tváři vidět, když se mi do ní nahrne krev a objevil se mi tam lehký ruměnec. Tollen to samozřejmě viděl a lehce se usmál. To už mi teplo rozehřálo celé tělo včetně mozku a ten začal znovu konečně pracovat. Stisk jsem mu sice s menším zpožděním oplatila. Upřeně jsem se zadívala před sebe přímo do okna s jarem a vlčata co tam byla předtím tam už nebyla. Cítila jsem jak mi Tollen svou jemnou, hřejivou rukou stiskl znovu tu mou a já tím pochopila, že chce vykročit. 

Udělali jsme jeden krok a už jsme stáli těsně u rámu. Tollen zvedl ruku a chtěl se dotknout míst kde mělo být sklo. Bylo tam něco co jsem nedokázala popsat. Cosi náš svět oddělovalo od tamtoho... vrstva čehosi plynného? Netuším. Jeho ruka byla ale najednou na druhé straně. Za jeho dlaní do toho světa za sklem se nořila dál i celá ruka, rameno, hlava, trup, nohy a nakonec i druhá ruka a společně s ní i já. Čas jako by se zpomalil při procházení sklem. Vzduch tam byl mrazivý a štípal mě do kůže. Bylo to jako lehnout si nahá v noci při největších mrazech do čerstvě napadaného sněhu. Už už jsem cítila mírné šimrání po těle. To už jsme byli za "sklem". 

,,Celkem zima " prohlásil Tollen , který byl stejně promrzlý jako já a prohrábl jsi naprosto zmrzlé vlasy. Tvář měl sněhově bílou a já si představovala jak zmrzlá jsem asi já. Kosti jsem měla promrzlé stejně jako kůži a tak jsem se už neudržela na nohou a tak jsem se svalila do trávy. Jelikož moje a Tollenova ruka byly stale spojené Tollen letěl do trávy za mnou. Bylo to jako ležet v peřinách a stébla trávy vůbec neštípala jak jsem na to byla zvyklá. Měla jsem zavřené oči a jen vnímala teplo které bylo na této louce. Když jsem otevřela oči nehleděla jsem do nebe. 

Hleděla jsem do něčeho milionkrát hezčího... do Tollenovych očí. Znovu jsem si připadala jako když ležím na obláčku a koukám na nebe a hebkost trávy tomu dodávala na opravdosti. Tollen mi hleděl zpříma do očí opíral se v kliku nad mým tělem a jeho silné paže se dotýkaly mých rukou. Tollen pomalu klesal blíž ke mě, připadala jsem si jako ve snu. Vůbec ne kvůli tomu že se ke mě blížil pohádkově krásný kluk se špičatýma ušima, ale protože se ke mě blížil. Žádný kluk u mě nikdy nebyl blíž než na deset až dvacet centimetrů. Tollen už byl asi jen centimetr nebo dva nade mnou. Zlehka nakláněl hlavu a já cítila jeho teplý dech, který mi rozproudil krev v žilách. Do tváří se mi nahrnula krev, ale to už jsem nevnímala, protože naše rty se dotkly. 

Tollen se držel pevně, aby na mě nespadl až mu vyskakovaly žíly. Měla bych mu to usnadnit a buď se zvednout nebo převalit na bok, ale já dokázala vnímat jen ten polibek. Byl něžný a plný emocí. Když už nám docházel dech naše rty se od sebe odlepili. Nejradši bych se tu s ním líbala na louce celou věčnost. On se položil vedle mě a já mu položila hlavu na hruď a jelikož mě po velkém napětí ze strachu z okna a dlouhé cestě přemohla únava usla jsem.

Omlouvám se, že dlouho nepíšu není čas a stejnak to za moc nestojí :/ 

No nezklamala jsem určitě jako holka a trochu romantický části jsem musela přidat, ale nebude tam toho moc ... jen kamarádi :D 

Děkuji za čtení a komentáře ráda přijmu i doporučení, jsem začátečník. :)