Maybe I Love You

4. Děsíš mě

O půl páté jsem stála před hotelem a netušila, co čekat. Byla jsem nervózní, opravdu jsem nevěděla, jestli víc z toho, že o tom El neví, jelikož vytuhla hned jakmile jsme přišly na pokoj, anebo z toho, že je to prostě Johannes. Potřebovala nějak zaměstnat ruce, jenže foťák jsem tady neměla. Místo toho jsem jen koukala do země a vymýšlela všechny možné scénáře, jak by dnešní pozdní odpoledne lomeno večer mohlo probíhat. Variant jsem měla několik, nejvíce jsem sázela na největší trapas v dějinách lidstva, po kterém mě už nebude chtít Johannes vidět.

,,Ahoj!" Uslyšela jsem známý hlas a musela zvednout hlavu. Nevím proč, ale hned se mi na tváři rozlil úsměv. Vůbec poprvé jsem ho viděla v něčem jiném, než ve sportovním oblečení. Vypadal trochu jinak. Na hlavě neměl obvyklou čelenku a sportovní brýle, místo reprezentační bundy měl normální péřovku a kalhoty určené k pohybu většímu než je trajdání po městě vyměnil za džíny.

,,Ahoj!" Vyjekla jsem možná až moc nadšeně.

,,Připravená?"Došel až ke mně.

,,Netuším na co." Uchechtla jsem se.

,,Tak jo. Ehm, říkal jsem si, že bychom se mohli prvně projít a pak uvidíme."

,,To beru."

,,Jess, řekni mi něco o sobě." Vyzval mě a tak jsem mu začala říkat takové ty základní věci jako je věk, práce, a tak podobně. Během toho ze mě nervozita naprosto opadla.

,,Jak to, že umíš tak perfektně anglicky? Absolutně se nebojíš mluvit." Podivil se.

,,Jo, no, to umím díky taťkovi. Je Brit, takže se u nás doma mluví anglicky hodně a díky tomu umíme já i brácha anglicky dobře. Brácha dokonce i líp než kdejaký dospělý tady v Česku."

,,Máš bráchu?"

,,Jo, je mu sedm a je šíleným fanouškem biatlonu. Kdykoliv se ho někdo zeptá, kým by chtěl být až bude dospělý, vždy řekne, že biatlonistou." V tu chvíli, kdy jsem tohle vyslovila mě něco napadlo. Nápad to byl možná v tuto chvíli trošku nevhodný, ale co. ,,Johannesi, myslíš, že by ses mi pak pro něj mohl podepsat? Fandí ti nejvíc ze všech a já mu slíbila, že mu odsud dovezu nějakej skvělej dárek. Sice už mám pro něj čepici, ale tohle by bylo teprve něco."

,,Jasně že jo. Dělá tvůj brácha biatlon?"

,,Hrozně by chtěl, ale ne. Široko daleko není kolem našeho města nic, kde by se biatlon provozoval, všechna střediska jsou moc daleko. Mám ale podezření, že mu letos naši koupili běžky, tak aspoň bude moct zkoušet jednu část biatlonu. I když je pravda, že střelba ho láká o trošičku víc."

Chvilku bylo ticho, jako by snad Johannes přemýšlel.

,,Jess, mám nápad. Musím ho teda ještě víc promyslet, ale jinak to bude pecka." Prohlásil.

,,Johannesi, děsíš mě."

,,Neděs se. Zítra ti o tom řeknu víc."

,,My se zítra uvidíme?"

,,Byl bych rád, kdybychom se viděli." Prohlásil a já se usmála. ,,Mimochodem, ty už jsi na běžkách stála?"

,,Jo, dvakrát v životě. Takže na nich umím jezdit naprosto mizerně." S vážností v obličeji jsem se na něj podívala. ,,Tady ten tvůj přemýšlivej výraz mě fakt děsí. Víš co, taky bys mi o sobě mohl něco říct. O mně toho víš už docela dost ale já o tobě skoro nic. Teda kromě toho, že seš skvělej biatlonista." Prohlásila jsem po delší době, co jsem mu povídala o sobě.

,,A co bys chtěla vědět?"

,,Cokoliv."

,,Dobře. No, mám přítelkyni. Ale to možná víš, občas jsme spolu někde v médiích."