Bochník agenta H.

I. ESO PŘICHÁZÍ

Začni psát svůj příběh

V kanceláři bylo hrobové ticho. U dlouhého stolu seděli muži v oblecích, klopili oči a probodávali pohledem desku dlouhého stolu. V jeho čele seděl zdrcený muž. Byl rozcuchaný, jeho oblečení bylo neupravené a obličej prozrazoval úzkost a pláč.

„Policie pochopitelně neví," řekl a dodal „takže nevím, co si s tím mám počít. Pokud nezjistíme, kdo to dělá, můžeme naše obchodní centrum rovnou zavřít." Pan Krajíc byl obchodním ředitelem obchodního domu Bochník již 27 let, ale tak vážná věc se zde zatím nestala. Konec konců ani nikde jinde nemá taková věc obdoby. Během posledního měsíce došlo na území Bochníku k již pěti úmrtím za nevyjasněných okolností.

„Pokud akcie Bochníku v nejbližší době nepřestanou klesat na hodnotě takovou rychlostí, jako teď, nebude mít nikdo z nás v nejbližší době ani na chleba pánové! Někdo nějaký nápad, co by se s tím dalo udělat?"

V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila mladá, hubená, brýlatá sekretářka s deskami v ruce a úsměvem na rtech. „Dá si někdo kávu?" zeptala se. Většina přítomných se už, už nadechovala, nebo chystala zvednout ruku, pan ředitel je však předběhl: „Teď ne, paní Mrštíková. Řešíme teď ta úmrtí a nemáme čas ani chuť, zaobírat se vaší kávou." Paní Mrštíková se tedy otočila a šla pryč.

Rada trvala až do půlnoci. Všichni se usnesli, že nejlepší bude, když společnost tajně najme soukromého detektiva. Pan Morfingl, nejúspěšnější obchodní zástupce společnosti, ihned navrhl pro firmu nejekonomičtější řešení. Prohlásil, že zná jednoho místního seniora, který před penzí pracoval jako člen elitní tajné jednotky, která zasahovala na spoustě úspěšných akcích. Na otázku, které úspěšné akce to byly sice neodpověděl, ale díky své obchodní znalosti se mu podařilo přesvědčit zbytek vedení o tom, že pan Hora, alias agent H. je člověk, kterého hledají. Na další den pak panu řediteli krajíci domluvil s panem Horou schůzku.

Schůzka měla proběhnout již v deset hodin ráno. Pan Krajíc netrpělivě vyčkával ve své kanceláři. Desátá minula a po panu Horovi nikde ani stopa. Ve čtvrt na jedenáct byl již pan Krajíc krajně nervózní. Přešlapoval po koberci své kanceláře nervózně tam a zpět, přičemž při jedné cestě vyhlížel pobaveně z okna, kde sledoval jakéhosi nemotorného muže, který se snažil nahodit řetěz na své kolo, a při cestě druhé sledoval nervózně otevřenými dveřmi chodbu, ze které měl již před čtvrt hodinou vyjít pan Hora. Muž na ulici již zmizel a pan Krajíc měl sto chutí zavolat panu Morfinglovi, co že to má být za agenta, když ani na schůzku nepřijde včas.

V tu chvíli se na chodbě ozval hluk, jako když někdo převrhne koš plný plechovek. Jak se později také ukázalo, doopravdy to byl úkon, který se stal příčinou tohoto rámusu. Hned poté se ozvaly nadávky paní uklízečky Jandákové a také nesrozumitelné omluvy.

Do kanceláře se připotácel starší muž nevelkého vzrůstu. „Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, ale dneska to nějak nejelo a ještě navíc teď tady ten koš..." vychrlil ze sebe. Pan ředitel se na něj podíval a zeptal se: „Byly zácpy?". „Ani ne, ale kousek odtud mi spadl z kola řetěz. Víte, neměl jsem ho kde nechat, tak jsem jej vzal s sebou do patra. Bohužel trochu jsem zavadil o koš a jak se říká, kdo spěchá, má za tři, že jo." Pan Krajíc na něj koukal a mlčel jako zařezaný. Tohle, že má být to eso, které zastaví vražedné řádění v obchodním středisku? No budiž, nesuď podle obalu, řekl si a otázal se: „Prý jste špička, co se týká vyšetřování roztodivných událostí a kriminálních případů." „Jistě, jistě, ale mé působení v tajné jednotce tady radši moc nerozmazával, pane Krajíc." Pan Krajíc se už nadechoval, aby odpověděl, ale v tu chvíli se do řeči pustil znovu pan Hora: „ale tak budiž, když jinak nedáte, jednou jsem při misi sestřelil tank. A to víte, to tehdy bylo něco. To ještě nebyly laserový zbraně a zaměřovače, jako dneska. Teda byly, ale ty měli Sověti schovaný. No, takže cože se tady vlastně stalo?"

Tolik informací na jeden zátah nebyl schopen pan řídící tak rychle zpracovat. Než se vzpamatoval, povídal už pan Hora vesele dál: „No tak jistě, o těch vraždách jsem již pochopitelně slyšel a četl, ostatně, kdo také ne, no a pan Morfingl mi také něco nastínil, jenže znáte to, není všechno pravda, ale prověřuj. A ode mě byste asi chtěli, abych to vyšetřil, ne? Ale to mi musíte člověče napřed říct, jak se to stalo, kdo koho kdy našel a tak podobně."

Pan ředitel tedy začal vyprávět o roztodivných úmrtích. Začalo to zhruba před měsícem na pánských toaletách. Ze stropu vypadla železná traverza, která usmrtila v dosti nedůstojné poloze pro poslední okamžik jednoho návštěvníka, další dva zranila a navíc ještě ke všemu urazila jeden pisoár. Nejzvláštnější na tom bylo, že v těchto místech nad sádrokartonovým stropem žádná železná traverza podle plánů neměla být.

Týden na to byla při zavíračce nalezena na lavičce před čínskou restaurací Fibo Na Či mladá dívka. Pitva prokázala něco, s čím nikdo nepočítal. Dívka byla otrávena.

O dva dny později mladík uklouzl na vytřené podlaze, čirou náhodou hned vedle schodů, přičemž následným pádem z nich si zlomil vaz.

Týden na to pak jistý mladík spadl do šachty výtahu, ačkoli firma, která výtah konstruovala tvrdí, že výtah je v pořádku a to, co se stalo prý není možné.

Vrcholem teď byla ta holčička, kterou v prvním patře přejela lokomotiva. Tedy pochopitelně jen ta malá, co jezdí na desetikorunu.

Pan Hora to vše pozorně vyslechl a pak prohlásil: „Tak jdeme na to, bez práce ani smrt nebere." Usmíval se při tom, jako by to měl být nějaký vtip. Pan Krajíc se tomu ale nesmál. Takové vtipkování mu nepřipadalo úplně na místě. „Jak si to představujete, pane Horo," zeptal se místo očekávaného smíchu. „No," zamyslel se pan Hora „inu já bych to udělal tak, že byste mě tady zaměstnal jako vrátného a já bych tady na to nenápadně dohlédl a zároveň bych rovnou tak trochu jakoby i vyšetřoval."

Pan Krajíc z toho nebyl tak úplně nadšený, ale souhlasil. Pan Hora si pak ještě trval na zaměstnaneckém oděvu. Vzhledem k tomu, že obchodní dům Bochník nikdy nic takového nevedl, měl v tomto bodě smůlu.

Do práce chodil každé ráno s otevírací dobou. Místo zaměstnaneckého oděvu nosil sepranou mikinu. První problém vzniknul hned první ráno. Bochník totiž neměl žádnou vrátnici, na které by pan Hora mohl jakožto vrátný pracovat. Rozhodl se tedy, že se bude nenápadně potloukat po celém areálu a s postupem času uvidí, jak se věci mají.

Nejprve se zcela logicky rozhodl, že si prohlédne místa činu. Návštěvníci na něj hleděli poměrně zděšeně, když se dobýval do ohrazeného prostoru toalet s nápisem MIMO PROVOZ. Tím spíš, že to byly toalety dámské, zhruba dvacet metrů od reálného místa činu.

Klidnější nebyla ani cesta výtahem. Pan Hora výtah zastavoval v každém podlaží a důkladně proklepával jeho stěny. Došlo pak i k hádce mezi ním a uklízečkou Jandákovou, která jej pokládala za zloděje, když jí očichával saponáty na vytírání podlahy.

Restaurace Fibo Na Či toho dne utržila rekordní sumu. Pan Hora si totiž k obědu objednal všechny jídla, která má restaurace na jídelním lístku. Po čtvrtém chodu ale usoudil, že zbývajících 54 jídel si nechá zabalit s sebou. To, že si je nechal nakrabičkovat však ještě neznamenalo, že měl jakýkoli plán, jak z restaurace jídlo o objemu dvou metrů krychlových dostane ven.

Pro tento účel si v zaměstnanecké části Bochníku pořídil vyřazenou chladničku, do které jídlo během odpoledne nanosil.

Z restaurace odcházel zcela bez peněz a nezbylo mu, než žádat kolemjdoucí o desetikoruny. Za ty se pak vozil v dětském vláčku. Vzhledem k tomu, že jistá paní mu proti jeho prosbám věnovala dvacetikorunu, svezl se jednou i na kachničce, jelikož vláček dvacetikoruny nebral.